Vánoční ...

15. 12. 2015

Betynka byla prvním psem, který mě naučil chápat, proč lidé chovají pejsky doma, ve svých bytech. Pochopit, že vztah mezi člověkem a psem může být krásný i v těchto podmínkách. Než jsme si tuhle malou pudlí slečnu pořídili, musela mě Iva s dětmi docela dlouho přemlouvat. Do té doby se u nás střídali pouze větší psi na zahradě a já byl přesvědčený, že volnost a prostor venku prostě ke šťastnému psovi patří. Neuměl jsem si představit spokojeného psa, který musí sám víc než půl dne čekat doma, až se jeho lidská smečka vrátí. Copak je to za život? Pohrdavě jsem používal výraz „gaučáci“ a myslel si své o bláznech, co takhle trápí zvířata. A najednou jsme se v rozporu s touto zásadou stali jednimi z nich.

Když se u nás poprvé objevil bílý střapatý prcek, měl jsem smíšené pocity. Pohled na šťastnou Ivu a děti však brzy rozpustil ledy. Nastalo mnoho změn, naučit se přizpůsobit svůj celodenní systém pejskovi. A naopak pro Betynku jasná socializace – co můžeš, do mých pantoflí nečůrej, máš svou misku, svůj pelíšek, v noci si nehrajeme, ale spíme! Bylo to opravdu hodně jiné (i náročnější), než dosud. Betynka byla velice hravá a zvídavá. Dostala nás postupně všechny, bez rozdílu. Mě nakonec přesvědčila svou inteligencí. V některých okamžicích až zůstával rozum stát. Třeba když do nebezpečné zatáčky na plovoucí podlaze před obývákem (při prudkém běhu se v ní vždy rozplácla o skříňku) sama přitáhla deku ze svého pelíšku, roztáhla ji na podlaze do správného úhlu a pak tudy už běhala bez jediného škobrtnutí! Tím mě úplně usadila. Navíc její pohled byl sakra výmluvný „to čumíš! co?“ Ale podobných překvapení bylo za její život více. Z „telecích“ let se dostala velice rychle (psi mají krátké dětství). Po pár měsících zmizely klíčové problémy s venčením a posloucháním, naopak byla velice čistotná, na rozdíl od dalších našich pejsků nikdy nic nezničila, nerozkousala. Betynka si zvykla na rytmus naší rodiny a stala se jejím právoplatným členem i maskotem. Přes 16 let nás doprovázela všude, i na cestách po Evropě. Na místech, kde by nikdo takového pejska nečekal, budila vždy zaslouženou pozornost. Milá, s vybranými způsoby, uši spletené do copánků, se svým šátkem kolem krku.

Každé vánoce si užívala pohodu stejně jako my. Spoustu vůní, to, že jsme doma, stromeček i své dárky. Nejšťastnější však byla, když cítila naši přítomnost, společnost, a bylo jí úplně jedno, jestli jedeme celý den autem, nebo se touláme v horách. Byla bezmezně oddaná své smečce. Betynka měla i jinou výjimečnou vlastnost. Byla nesmírně trpělivá. Jsem tvůrčí člověk a nedokážu se válet. Stále něco dělám. Stavět garáž, dílnu, čistit les od náletu, sekat louky, osázet zahradu - to se s takovým pejskem obvykle nedá dělat. Když jsem byl s Betynkou sám, dokázali jsme to. Měla jen jednu podmínku - musela na mě vidět. Často zabalená v mé bundě, ať už někde u lesa, nebo na křesle v dílně, střídavě klimbala a kontrolovala, co dělám

A nejhezčí chvíle s Betynkou? Těžko vybrat. Jsou napohled obyčejné a těžko se vysvětlují. Iva třeba s oblibou tvrdila, že hlazení Betynky spolehlivě fungovalo jako antistres, když přišla unavená domů z práce. Já sám však nejraději vzpomínám na společné dovolené, cestování, výlety. V horách, u jezer, na chalupě na Šumavě. Několik dní jsme strávili s Betynkou dokonce na hradě v překrásných skalách, nebo i přímo v zologické zahradě mezi divokými zvířaty. Pocit štěstí? Asi nejsilněji jsem ho vnímal u Bohinjského jezera v létě ve Slovinsku. Brzy po ránu jsem holky nechával spát a s Betynkou vyrážel na ranní procházky po skále dolů k jezeru. Obrovské údolí s průzračnou vodou bylo v tuto dobu zcela liduprázdné a neuvěřitelně krásné. Plné energie. Betynka seděla vedle mě a tiše to pozorovala stejně jako já. Občas se na mě podívala, jakoby chtěla říct "tohle je přece paráda!" V sedm se vždy rozeznělo zvonění kostelíku v nedalekém Ribčev Lazu. Neslo se nad vodou a Betynka věděla, že se vracíme. Nevím, jestli existuje nějaké souznění, ale v těch okamžicích bych tomu i věřil.

Tehdy jsme byli ubytováni v předválečném malém kamenném hotelu nad jezerem. Snídali jsme na terase s úžasným výhledem na jezero i vrcholy Velkého Triglavu. Později jsme zjistili, že na stejné terase napsala Agatha Christie některé své knihy, několik let sem prý jezdila. Personál byl na to náležitě pyšný a poskytl k nahlédnutí i starou knihu hostů.

Letos budou druhé vánoce bez Betynky. Nikdy bych nevěřil, že "gaučák" zůstane tak živý ve vzpomínkách. Dnes už se na páníčky malých pejsků v bytech nedívám přes prsty. Řada z nich dobře ví, proč to dělá...