Když pejsci stárnou
Vždycky, když se podívám na naše kluky – Codyho a Chucka, uvědomím si, jak rychle to letí. Pravděpodobně už mají 2/3 života za sebou. V člověku to evokuje vzpomínky na vše hezké, co jsme spolu prožili, ale stejně tak i trochu smutek. Protože si uvědomí, že vše jednou skončí. Když jsem před „několika dekádami“ spojil svůj život s Ivou a utekl z velkého města na docela malou vesnici na druhém konci republiky, netušil jsem vůbec, že mě od toho okamžiku začnou psi provázet skoro na každém kroku. Větší i menší, no jo, měli jsme jich několik… Jako měšťák jsem o psech nikdy nepřemýšlel. Považoval jsem za nesmysl, že pes může být šťastný v tak rušném a pro něj jistě i chaotickém prostředí. Ale možná bych dnes svůj názor přece jen trochu poopravil. Důležitý je pro něj především jeho vztah k pánovi, to ostatní se dá překonat. Pes dokáže velmi dobře rozlišit dobré od zlého. Pokud zažije to první, dokáže se odměnit. Pak má důvěru k člověku, je věrný a svého pána skutečně miluje naplno a bez přetvářky. Navíc se umí skvěle „naladit“ na vlnu svého „človíčka“, na jeho emoce, což je téměř neuvěřitelné. Asi proto jsme zemí tolika pejskařů… Dneska už všechny ty lidičky chápu a věřím, že ve většině vnímají psí štěstí stejně jako já. Jen mě mrzí, že i zde fungují neúprosné a v tomto případě i "blbé" zákony trhu a zisku a stále je dost takových, kteří produkují další zvířata bez ohledu na to, co se s nimi stane dál. Hlavně že vydělají, a dokonce se tím živí. To je smutné…
Z legrace často říkám „až se příště narodím, tak jedině jako náš pes!“ Vysvětlovat není třeba… Chuck a Cody jsou dnes samozřejmě mnohem klidnější, než byli v počátcích. Ve svých rituálech přesní jako hodinky. A nemají příliš rádi změny. Běda, když přemístím něco jinam a není to na místě, kde byli zvyklí. To je pak, zejména od Chucka, sakra dlouhé uštěkané vysvětlování. Na výstavách, i když vypadají skvěle, by už žádnou velkou slávu neudělali. Zpohodlněli, je to znát na jejich chování, i na zahradě raději sledují cvrkot, pokud možno vleže, s věkem přišli o pár zubů… No jo, senioři (stejně jako já). Jejich štěstí je nyní na vrcholu. Po celém jednom roce je jim už jasné, že jsem fakt přestal chodit do práce. Těží z toho maximum a ráno už nadávají jen Ivě, když odchází do rachoty. Pak se spokojeně na chvíli natáhnou, dobře ví, že po snídani jdou se mnou na zahradu nebo do dílny, pozorovat práci, která už není za peníze, ale pro radost a vlastní potěšení.
Plním si skutečně své sny. Po roce v důchodu jsem velmi pokročil se svým posledním projektem. Jakým? To prozradím na jaře, až bude hotovo! Důchod je skvělý, pokud vám slouží zdraví, vztahy s blízkými jsou v pořádku a hlavně – děláte věci, které vás baví.
Zkrátka a dobře, pejsci jsou nadšení, že jejich den už není vyplněný jen čekáním na páníčky. Trochu nám to nyní kazí jen počasí – máme před sebou dlouhé čekání na jaro, protože přece jenom preferujeme život venku. A aby toho nebylo málo, občas bereme do party i čivaváka Tondu od naší dcery, který už také zešedivěl a nejraději si nahřívá zadek doma u topení.
Tonda teď prožívá složité období. Ve svém domově přestal být středem pozornosti. Dcera se s manželem rozhodla pro dalšího psa a to velkého. Už ve 3 měsících byl Looky dost velký na to, aby si zjednal respekt. Jedná se totiž o Sarloosova vlčáka vyšlechtěného v Nizozemsku. V jeho povaze je někdy těžké se vyznat – je dost neobvyklá. Převládají spíš vlčí geny. Nejvýstižnější jsou pojmy hrdost, tvrdohlavost, nezávislost a hyperaktivita. Ale současně také vnímavost, oddanost osobě, kterou si sám vybere, a plachost – jako u vlků. Takže máme nového a „perspektivně mladého“ souseda za sotva metr vysokým plůtkem. Měl jsem docela obavy z toho, jak bude fungovat vedle třech mrňavých psů (čivavák a pomeraniani). Ale zdá se, že respektuje to, co tady bylo dříve než on. Stejně se však snažím, aby byl jejich vzájemný kontakt, pokud již k němu dojde, pod dozorem. Looky nějak rychle roste a políček jeho tlapou při hře by mohl být fatální. Chová se jako vlk, ale není agresivní. Kontaktu s cizími lidmi se raději vyhne a náš metrový plůtek respektuje. Ví, že za ním už není jeho území.
Musím se smát tomu, jak neví, kam mě má zařadit. Nepatřím do jeho smečky. Ale když je dcera se svým manželem dlouho v práci a já jsem venku, přijdu ho zachránit z kotce a vypustit na zahradu. Občas dostane i vývar z masa na zahřátí. Jsem pro něho zkrátka podivín, který moc nemluví, ale pro ty požitky může být přece jen zajímavý. Už se konečně nechá i pohladit a pohledem mně sdělí, že je to fajn. Pak se natáhne před „svůj“ dům na terasu do páníčkova starého křesla a celé dopoledne mě jedním okem přes plot pozoruje.
Toník získal zvláštní postavení. Má sice výsadu být uvnitř v teple, ale přímému kontaktu s Lookym se raději vyhýbá. Ani se mu nedivím, když si Lookyho představím z úhlu pohledu malého čivaváka. A naši kluci, zejména pak Chuck, jsou odvážní, jen když je Looky za plotem. Jejich vysvětlování je extra hlasité. Looky neštěká. Udiveně je chvilku pozoruje, pak se opře o plot a v tu ránu je velký jako dospělý člověk. A Chuck i Cody ihned raději zvětší vzdálenost od plotu a couvnou (na svém vlastním území!). Looky pomalu dospívá. Věřím, že za pár měsíců bude už klidnější a hlavně „čitelnější“, než je dnes.
Co z toho vyplývá? I když tady jednou naši prckové nebudou, stále nám zůstane soužití "ve smečce". Přeji všem hezké a klidné svátky a při vánočním úklidu neblbněte tak jako já... 
Petr
