Život ve zlaté kleci
„Tak, kam pojedeme na dovolenou?“ položila mně Iva o minulých Vánocích otázku. Ani jsem nepřemýšlel – „No přece na Šumavu!“ Z jejího výrazu jsem hned pochopil, že něco je tentokrát jinak. Vlastně má pravdu. Asi jsem zpohodlněl. Nějak mě už velké cesty nelákají. Ale musím přiznat, je hloupé, aby jezdila k moři s vnoučaty stále sama. Před Vánocemi jsem dokonce odmítl i návštěvu New Yorku. Nakonec opět letěla sama a já se staral doma o „náš přístav“.
„A jakou máš představu?“
„No mám, přeplujeme Středozemní moře na veliké lodi. Hodně veliké…“
Chvíli mně trvá, než něco takového zpracuji. Až za chvíli se začnu vyptávat na podrobnosti. Plán už vlastně vymyslela se známými z Bratislavy. Jasně, tentokrát se skoro o nic nemusím starat. Jdu se podívat na net na dopravní společnost a loď. A zírám! Hotel o 19.patrech na vodě!
„Hele, co tam jako budeme celý týden dělat?“
„V noci plujeme, ve dne na výlety. Užijeme si to! A ty pro jednou nebudeš dělat vůbec nic!“
Na tohle opět potřebuji nějaký čas. Nejsem zrovna zastáncem overturismu… Druhý den jsem souhlasil. Ovšem s podmínkou – až v září, když opadnou vedra i lidi, a naše kajuta musí mít „díru“ (tedy balkón), protože k moři mám respekt a člověk nikdy neví…
Platby se daly rozložit v čase a během 1.pololetí jsem se dokonce začal i těšit. A postupně začala narůstat i zvědavost, jak taková záležitost vlastně vypadá. V srpnu začala komunikace se společností MSC Cruises nabírat na intenzitě a… přišel šok.
„Představ si, máme zaplaceno a oni mně oznámili, že se omlouvají, ale naši kajutu omylem prodali 2x“ oznámila Iva. V tu chvíli nás měl někdo vyfotit! Následně ovšem přišel od společnosti e-mail: uznáváme chybu na naší straně a jako náhradu vám nabízíme luxusní kajutu ve VIP Yacht Clubu o pár pater výše i se souvisejícími službami, samozřejmě bez doplatku značného rozdílu na ceně.
„Vyhráli jsme v loterii!“ směje se šťastně Iva. „Jo, poprvé v životě“, oddechl jsem si. Tohle by se u našich „cestovek“ nikdy nemohlo stát!
V půlce září letíme do Palmy na Mallorku, čekat na loď. V Palmě je báječné české léto, nad mořem jasno a kupodivu docela málo lidí, což miluji. Před lety jsme Palmou jen projeli autem se slovy „tak tady snad nebudeme ztrácet čas“ a raději zamířili do pohoří Tramuntany. Dnes však musím říct, že historická Palma je velmi krásná, když ji navštívíte mimo sezónu, a hlavně bez lidí.
Brzy ráno se jdu projít a zírám. Náš hotel připlouvá, hned posílám Ivě fotku – „ty v… to je loď?“, odepíše Iva.
Po snídani s přáteli – Nikolajem a Alenou (naši parťáci), popadneme kufry a hurá do přístavu. V terminále na celním odbavení nám společnost MSC přiděluje vlastního „komorníka“, dostaneme identifikační karty a svou „výhru“ v podobě náramků s čipem Yacht Clubu, který otevírá všechny dveře a platí útratu. Jen je nám líto, že naši přátelé takové štěstí neměli, a proto nebudeme v kajutách vedle sebe.
Cestou jen zírám. Titanic byl oproti téhle obludě opravdu chudým a malým příbuzným. Svému názvu „Seaview“ loď věrně dostála v každém detailu provedení. Vše je podřízeno úžasným výhledům z většiny palub na všechny možné i nemožné strany.
Pro technicky založené čtenáře alespoň základní údaje:
- Vyrobena v Itálii 2018 za 700 miliónů EUR (křtila Sophia Loren)
- Motory (diesel-elektrické) o výkonu 83 680 koní
- Délka 323metrů, šířka 41metrů, celkem 19 palub
- 5 400 cestujících, 1 400 členů posádky, celkem 2 066 kajut + další pro personál
Popisovat, co vše loď poskytuje, to je na dlouho. Kdo chce, může zkouknout promo video na MSC Seaview - Ship Visit
Loď jsme s Ivou poznávali vlastně celý týden. Řekl bych, že připomínala se vším, co se v ní skrývalo, ne hotel, ale spíš malé město na vodě. Dalo by se říct, že polovina lodi sloužila k ubytování a druhá polovina lodi byla vyhrazena jen k uspokojení klientely – jídlo, nákupy, zábava, sport, kultura. Každý zde mohl najít to své. Na palubách pod čárou ponoru byly strojovny (bohužel – vstup zakázán!). Kupodivu to, z čeho jsem měl největší obavy, se díky bohu nenaplnilo. I když loď byla obsazena lidmi na plnou kapacitu, neměl jsem pocit přeplněnosti prostoru. Smekám před projektanty i odborníky na sociální chování v turistickém ruchu, davy se opravdu povětšinou povedlo rozptýlit. Absolutní soukromí však člověk měl pouze ve své kajutě. Nakonec jsme si s Ivou přiznali, že nám ubytování v Yacht Clubu snad bylo posláno „shůry“, protože tyto poslední tři horní paluby lodi byly uzavřeny pro běžné klienty a byl zde úžasný klid bez bloumajících či pokřikujících zvědavců s mobily neustále v ruce + k dispozici i nejvyšší paluba zalitá sluncem. S barem, bazénem, lehátky i vířivkami (vstup jen na náš čip). Ocenil jsem zejména i klubovou luxusní a prosluněnou restauraci vysoko na přídi, kde se každé objednané jídlo připravuje zvlášť jen pro vás (žádné bufety) s veškerou kulturou, která k tomu patří. Včetně hry profesionálního klavíristy u večeře. Opravdu jsem na týden zapomněl na své montérky i dílnu a užíval si naplno ráje!
A jak to bylo s výlety? Trasa lodi byla jasná: Mallorca – Barcelona – Cannes – Janov – La Spezia - Civitavecchia, a okolo Korsiky a Sardínie zpět do Palmy. Loď skutečně kolem sedmé večer zvedla kotvy a plula celou noc další štreku, aby obvykle kolem osmé ráno zakotvila v dalším přístavu. Kdo chtěl, mohl ji dopoledne opustit a do 17,00 být zase povinně zpátky. Lodní společnost již měla nasmlouvané v jednotlivých destinacích dopravce (malé lodi a busy), kteří vás spolehlivě a bez zbytečného zdržování přepravili přímo k význačným cílům. V některých případech jsme to využili. V centru Barcelony jsme samozřejmě obdivovali basiliku La Sagradu Familia (obklopenou jeřáby a zasíťovaným lešením). Dodnes nevím, jaké pocity jsem vlastně měl. Ta stavba je jasný „myšmaš“. Opravdu dokonalé a úžasné věci podivně spojené s „lidovou poutí“. Asi jsem ty významy, či alegorie, zcela nepochopil. A Barcelona samotná, byť možná zajímavá, mě příliš neuchvátila. Velmi mně připomněla přeplněné centrum Prahy, prostě overturismus, jako vystřižený.
Návštěva Cannes byla mnohem příjemnější. Naše loď musela zůstat na moři (tak velký přístav zde nemají) a na pevninu jsme se přepravili malou lodí. Rudý koberec prošlapaný celebritami mě vůbec nezaujal. Přesto je to nejnavštěvovanější místo – každý si tady honí selfíčko… Ovšem letovisko samotné stojí na velmi krásné části francouzské riviéry v departmentu Alpes Maritimes. A celá riviéra směrem na východ je stejně hezká. Projeli jsme ji pobřežním vlakovým spojem (asi 50 minut cesty) až do Monaka. Monte Carlo. Jo, to je jiný šálek kávy! Jen na dvou km2 a ještě ve strmém svahu, velmi vkusně zastavěno, architektura všech slohů, plná luxusu. A hlavně, i v tak stísněných podmínkách, spousta udržované zeleně. To na mě tedy dojem rozhodně udělalo! Návštěva legendární zatáčky pod kasínem (jako kluk jsem hltal Velkou cenu Monaka F1). Každý, kdo něco znamená ji tady projede svým nadupaným miláčkem, takže je pořád na co koukat. Jasně, zde by se dalo žít – tak, až se příště narodím, do jiných poměrů…
Další den jsme v italském Janově a dáme si pauzu. Protože Janov je především nákladní přístav, do historického centra je to docela daleko a je třeba poznat loď. Směs lidí je tady pestrá. Bez ohledu na státní příslušnost a vyznávanou víru, jsou všichni k sobě milí, usměvaví a vstřícní. Asi proto, že politici a přihlouplí „vizonáři“ posedlí sami sebou zůstali se svými konflikty osamoceni daleko na pevnině a nikdo si je raději nechtěl připomínat… A jsme přece všichni na jedné lodi! Ano, tohle se mně obzvlášť líbilo!
Ráno opět přistáváme, tentokrát v La Spezia, A tady přece máme cíl – šikmou věž. Brzká snídaně a šup, hoďku autobusem Toskánskem do Pisy. Když vidím parkoviště snad pro více než stovku autobusů, zpozorním. Ale je dost brzy dopoledne, uvidíme… Uprostřed „ničeho“ se rozkládá areál Náměstí zázraků a v něm stojí obrovská románská bazilika, baptisterium s kupolí a „naše“ věž. Vše na svůj věk po opravách v perfektním stavu, skutečně impozantní! Tohle se se Italům povedlo! Stojí to za návštěvu. Šmouhou na kráse jsou jen přibývající turisté. Asi půl hodiny po našem příchodu se začali kopírovat geometrickou řadou do počtu, kdy už to začínalo být v areálu neúnosné. Tedy, parkoviště se zřejmě zaplnilo, usmál jsem se na Ivu. A raději jsme si našli kousek cesty do města útulné bistro s bezva vydatnou italskou snídaní. Cestou zpět k autobusu jsme jen zírali, kolik přibylo po cestě otevřených stánků s nejrůznějšími „šmuky“, tedy věcmi naprosto zbytečnými.
Celou noc jsme pluli v silném větru a dešti. Podle windy.com byly dokonce 2,5metru vysoké vlny. V 16.patře jsme si připadali jako na houpačce a usínali se zvuky lodi, které jsme doposud neznali. Brzy ráno jsem začal kašlat s rýmou jako trám. Množství studených drinků a neustálé přechody díky různě klimatizovaným prostorám se na mně podepsaly stejně jako o den dřív i na Ivě. Nebo jsme v tom množství lidí chytili virózu. Jsme v Civitavecchia, ale dnes nikam nejdeme. V dosahu je sice Řím, jenže… skoro 6 hodin cesty z přístavu tam i zpět – co potom s 1 hodinou času v Římě? I tak může vypadat skutečnost. Iva rozhodla „odpočíváme na sluneční terase!“ a aby to podtrhla, nechala si ještě přinést přikrývku, aby se schovala před sluníčkem…
A pak už jen plavba zpět do Palmy. Voda, voda, samá voda. Courání po lodi, povídání s přáteli, focení, střídání barů, pravidelná návštěva divadla, nicnedělání. Nějak se začínám těšit domů…
Jaká taková plavba tedy vlastně je?
Nechal jsem své zážitky úmyslně delší dobu uležet. Ale pravdou je, že každý to může vnímat úplně jinak. Proto je můj názor zcela subjektivní.
První dojem – úžas nad tím, co člověk dokáže postavit. Zpracování materiálů, technická řešení, na co všechno musela spousta odborníků myslet, aby taková loď vůbec vznikla a kolik šikovných profesí asi přenášelo vizi z papíru do reality. První den jsem chodil po lodi jako ve snu. Navíc nejsem zvyklý, na tak velký luxus. A ano, dá se na něj zvyknout, až nebezpečně rychle. Ovšem je to především byznys. Dopřát lidem splněné sny, které si také zaplatí.
Loď měla přece jen jedno výrazné podobenství s Titanikem, které se nedá upřít. Kajuty na horních palubách byly pro bohaté (předposlední paluba měla dokonce mezonetové apartmány), mnohem prostornější s velikými balkóny. S klesajícím výtahem jsem si vždycky uvědomil, jak jsou cestující koncentrováni do menšího a menšího prostoru dle zaplacené ceny lodního lístku. Stejně tak u barů, restaurací a bufetů bylo při běžném provozu vidět rozdíly (zejména při objednávání) v tom, jaký balíček služeb si který z cestujících zaplatil. Navíc, ne všechny prostory jsou otevřené všem a je rozdíl užívat sebeobslužné systémy, nebo být obsloužen věčně ochotným a příjemným personálem. Asi mně rozumíte… Pravdou však je, že i pro nižší paluby byl zaručen z mého pohledu řekněme „velmi příjemný standard“. Pokud ale člověk ochutná „to nejlepší“, nemůže si těch rozdílů nevšimnout.
Musím smeknout před veškerým personálem. A je jedno jestli uklízečkou, nebo kapitánem lodi. Uřídit všechny činnosti, zajistit spolehlivý provoz lodi logisticky a vykonávat všechny profese tak, aby měl při zcela naplněné kapacitě „každý“ dobrý pocit ze své dovolené, to je velice silný výkon. Jsem zvyklý pozorovat lidi (v minulosti mě živilo jejich profilování) a musím přiznat, že jsem jen zíral na organizaci a chování personálu. S něčím tak perfektním, jsem se u nás doma ještě nesetkal. Tady vše ještě umocňovala jedna zvláštnost, kterou si málokdo uvědomí – loď (i když luxusní) je uzavřený svět. Který často spoléhá především sám na sebe.
Rád bych vyvrátil také jednu informaci, která se často objevuje na netu a nejrůznější pisálci ji rádi přejímají, aby ji bez hlubšího zamyšlení „poslali“ v různých obměnách dál. Velké výletní lodě jsou údajně nepřiměřenou ekologickou zátěží pro moře a oceány. Protože ráno vstávám brzy i na dovolené a rád jen tak sleduji „cvrkot“ kolem, viděl jsem skoro po každém ranním ukotvení lodi dokonalý úklidový servis, na který provozovatel jistě vyčleňuje nemalé finanční prostředky. Připluje jiná loď (tzv. hovnocuc), propojí se potrubím s velkou lodí a vysaje vše, co se po lidech cestou „nasbíralo“. Nakonec i jeřábem přeloží kontejnery s pevným odpadem a doplní zpět prázdné. Takže? Asi nic nekončí v moři, tak, jak je často prezentováno. A nebyl jsem líný zkontrolovat i to, co se naší lodi valí z komínů (výfuků) při plném výkonu. Dorazilo mě, že téměř nic. Naopak. V nákladních přístavech jsem mohl pozorovat ohromné množství velkých nákladních lodí různých kvalit (určitě jich bude na světě x násobně více, než těch turistických). A jejich příběhy, ty už patří skutečně do černé kroniky.
Jsem zastáncem teorie, že každý člověk je sám o sobě ekologickou zátěží. Stačí se nad sebou sebekriticky zamyslet… a pak si počínat alespoň odpovědněji, než doposud. Protože svou existenci nikdo vymazat nechce!
Závěrem
Bylo to příjemné a krásné. Něco zcela jiného, než jsme zatím zažili, i s mírným nádechem romantiky. Loď k nám byla přívětivá a lidé okolo milí. Kdo nezkusil a může – doporučuji. A proč titulek o „zlaté kleci“? Zjistil jsem totiž, že sám bych dlouhodobě takto čas trávit nemohl. Je to příliš uzavřený svět, a v Česku je přece jen báječně. A není nad lesy, louky a pořádný výhled do krajiny, kde vás nic nesvazuje.
Mějte hezké Vánoce…
Petr
