Změna, která nás rozděluje?
Stárneme. Nikdo tomu neuteče. Řada lidí nechce o svém věku mluvit, ale stačí se po ránu kouknout do zrcadla a pravda je venku! Dá se to samozřejmě obejít. Třeba nesvítit v koupelně po ránu, nebo bojovat s časem všemi dostupnými prostředky a přesvědčovat se o opaku. 
Proč o tom píšu? Už také něco pamatuji. A s přibývajícím věkem neutečete myšlenkám „jaké to bylo doteď? a co dál? co vlastně chci? a kolik času mně zbývá?“
Mladší těžko pochopí. Ale jednou je také přesně tohle napadne. Nevyhnou se tomu. Jednoduše – přišel důchodový věk. Řeknete možná „no a co?“ Jasně. Nic se nemusí měnit. Mohu přece dále dělat to, co doposud, a ještě dokonce k tomu pobírat starobní důchod jako bonus (ČR je v tomhle neskutečně velkorysá). A k tomu se tvářit, že čas si na mě nepřijde a snažit se dokazovat sobě i okolí, jak jsem stále přínosný a nepostradatelný. Znám dost lidí, kteří v tom právě takto „jedou“ a zdůvodňují si to spíš sami pro sebe „všelijak“.
O čem to tedy skutečně je? Každý asi budeme mít jiný názor, jiné argumenty, jiné důvody. Mé rozhodnutí zrálo velmi dlouho. V patnácti jsem nastoupil do učení a na svou první fabriku – do hutí. Od té doby jsem nikdy nebyl ani den bez práce. V průběhu času jsem několikrát překlopil svou kvalifikaci úplně jinam a splnil další a další vzdělání. Mé příjmy byly pro stát čitelné, tedy i patřičně zdaněné – nikomu nic nedlužím (na státním dluhu se rozhodně nepodílím). Naopak, státem placení „vizionáři“, kteří stejně zmizeli beze stopy v propadlišti dějin, mě několikrát svými nápady srazili do kolen 
Myslím, že konečné rozhodnutí je především o nás samotných. O našich hodnotách. O tom, jestli se dokážeme sami vzdát pozice v aktivním životě, které jsme dosáhli – tedy i uznání jiných (včetně finančního ocenění), snad i určitého pocitu moci nad ostatními (já přece něco znamenám a mohu rozhodovat). V důchodu na tom budeme dost jinak – máme zcela odlišný sociální status. A troufnu si říct, že každý důchodce se svým způsobem pohybuje v určité „bublině“ sociální izolace (většinou zůstanou jen ti nejbližší). Pozor! Je však jedna věc, kterou nemají „nedůchodci“ a nikdy se jí ani nedotknou. Je to téměř absolutní svoboda – nic vás nesvazuje tak, jako práce za peníze. A jsme opět u hodnot. „Co má nyní pro mě skutečnou cenu? Dokážu získanou svobodu zúročit tak, abych se cítil šťastný?“ Jinak řečeno, ne každý umí s časem sám naložit. Vidím to často kolem sebe. Nepopírám, že limitujícím faktorem využití takové svobody je v penzi samozřejmě zdraví i ekonomické zajištění (nespoléhejte pouze na stát).
Jo. Tohle všechno jsem zvažoval. A výsledek? Stal se ze mě důchodce. Přiznávám se 
A jaká je skutečnost po pár měsících? Tak o tom třeba příště…
Kruh se uzavřel (aneb tomu byste nevěřili…)
Poslední den v práci. Jsem připraven duševně, ale… Abych tomu dodal trochu „šťávy“, sháněl jsem pro pošťouchnutí pozůstalých kolegů i kolegyň něco speciálního. On ten náš pracovní tým je totiž vskutku ve vyšší věkové kategorii. I napadlo mě sehnat tričko, na které mně dodavatel vytiskne něco netradičního. Na netu jsem samozřejmě našel. A přišlo s krásně vyvedeným nápisem „Dělám, co chci, kdy chci a kde chci – protože jsem v důchodu!“ Tričko vzbudilo zájem, trošku i závist. Splnilo službu na výbornou… Pointa je však v něčem jiném. Když mně přišel balíček z Ostravy, kouknu na adresu dodavatele „sakra, ta adresa je mi nějak povědomá…“ Gúgluju v mapách a jsem v šoku. No samozřejmě! Ve stejné budově v Ostravě Kunčicích, kde jsem v 75.roce nastupoval do svého prvního zaměstnání (OU NHKG) a kde začal můj celoživotní pracovní rytmus, právě v této budově vytiskli tričko ukončující mou pracovní povinnost. Je to náhoda? 
Začínám věřit na osud a na to, že mé rozhodnutí bylo skutečně správné…
Petr
