Dobrák Lord
Lord se k nám dostal z obce Velichov u Žatce. Jako poslední a nejslabší štěně z vrhu. Majitel nám je rád daroval - bez průkazu původu. Zpočátku byl spíš vystrašeným tajtrlíkem, pejskem pro zasmání. Splňoval všechny znaky německého ovčáka, jen uši … víc než rok mu každé viselo na jinou stranu (žádná velká paráda). Zcela nevědecky jsem mu je začal podlepovat kartónem a náplastí a … povedlo se. Nakonec je nosil hezky rovně nahoru, jak se sluší na správného vlčáka. Lord byl zodpovědný hlídač. Celý život prožil u nás volně na zahradě a za svou volnost byl vděčný. Do kotce putoval jen občas na chvíli, když přišel někdo cizí na návštěvu. Spal venku pod širým nebem, boudu v kotci využíval minimálně. V té době jsme chovali spoustu užitkových zvířat ve vyhrazeném prostoru části zahrady – velké hejno drůbeže, králíky, čuníky. Lord brzy pochopil, že co je doma, to se počítá J. Neublížil žádnému z nich. Pokud se do jeho blízkosti dostala malá kuřata, natáhl se na sluníčko a nechal je po sobě dokonce poskakovat a přelézat. Ze svého „rajónu“ vyháněl jen cizí kočky a to, co na zahradu zjevně nepatřilo.
Přebíral dobrovolně na sebe naše vlastní starosti v době, kdy se nám narodila dcera. Jeho hlídání kočárku s mrňousem na zahradě bylo příkladné. Štěknutím pod oknem spolehlivě hlásil každý pohyb, každou nejasnost. Miloval procházky údolím Ohře nebo Liboce, které v něm občas nastartovaly lovecké pudy. Musel jsem mít jistotu, že široko daleko není žádná vysoká, než jsem jej pustil volně. Velké uznání si v rodině získal vyhnáním zlodějů, když se pokusili v noci vloupat do našeho domu. Bohužel naši sousedé takové štěstí neměli. Lord z toho ale vytěžil. Brzy si někteří z okradených pořídili velké psy a Lord měl postupně za okolními ploty nové kamarády. Cítil se šťastně a my z něj měli radost.
Starosti však přišly asi v sedmi letech věku. Začaly se u něj postupně objevovat záchvaty se stejným průběhem jako u lidí – epileptiků. Veterinář skutečně diagnostikoval epilepsii a předepsal natrvalo potřebné léky. Záchvaty nebyly časté a trvaly krátce, avšak s nehezkým průběhem (ztráta stability, silné křeče, pěna u huby, apatie k okolí). Po pár minutách vždy pominuly a Lord byl opět několik měsíců, nebo týdnů fit a spokojený. V průběhu dalších dvou let se intervaly mezi záchvaty začaly zkracovat. Přicházely stále častěji. A s nimi i rozhodnutí těžké pro každého páníčka – určit hranici, kdy už pes vnímá příliš své trápení a pomoci mu odejít důstojně. Přišel poslední víkend s Lordem a pak už zůstaly jen krásné vzpomínky. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že Lorda nemáme na žádné fotografii. Zachovala se jen jediná.
Petr
