Golden Hill

Gary je zvláštní kapitola, která se mi nelehce píše. Sama nevím, kde začít. Vezmu to úplně od začátku, jak jsme se k „pomíkovi“ vlastně dostali.

Moji přátelé Romana s Martinem se rozhodli, že si pořídí pejska. Jednoho dne mi Martin zavolal, že se mnou potřebuje mluvit. Mluvil záhadně. Vypadlo z něj, že nepřijede sám a jestli sebou může vzít psí miminko! Jak jsem to uslyšela, ani na okamžik jsem nezaváhala, naopak dostal vynadáno, že pokud ho nepřiveze, bude bit. To jsem ale netušila, co na mě vykoukne zpoza rohu. Malá chlupatá kulička, oči samá lumpárna, velice přítulná, rezavá jako lištička a jen se na mě smála. Měla příhodné jméno - FOX. Byla jsem očarovaná a fascinovaná zároveň, protože něco tak úžasného a okouzlujícího jsem ještě neviděla. Okamžitě jsem se zamilovala a bylo vymalováno. Toho chci!!!

V té době uplynulo již asi 5 měsíců od smrti Betynky a mě i Petrovi se stýskalo po malém kamarádovi. Snažila jsem se to potlačovat a nepřipouštět si.  Petra to však trápilo mnohem více, protože bývá často celý den doma sám a je mu smutno. Ani jsem se nezlobila, když jsem ho nachytala, jak neustále hledá na netu malé pudly. Bylo mi jasné, že se to již nedá zvrátit a naše předsevzetí, že už další pes nebude, šlo totálně do kopru! Samozřejmě u mě toto rozhodnutí rozseknul právě FOX. Vše šlo ráz naráz, okamžitě jsem vyzpovídala Martina, odkud že ho mají, jak to vyroste, jakou péči potřebuje, co baští, a tak dál... Pak jsem to přednesla doma. Byla válečná porada, která vždy končí malou Itálií - po ní je vakuum – nakonec se dojde ke shodě. Bylo rozhodnuto. Budu volat a ptát se, zda náhodou paní chovatelka nemá ještě štěňátko. A měla. Byla dvě – sourozenci. Fenečka Giny a pejsek Gary. Fenky většinou zůstávají doma na chov a pejsci jdou do světa. I zde tomu nebylo jinak. S paní chovatelkou jsme se dohodli, složili jsme zálohu a toužebně očekávali den, kdy si pro něho pojedeme. Já si pak vzala dovolenou a vyrazila nedočkavě pro našeho nového člena rodiny. Když ti dva malí přiběhli, byla jsem na měkko a zatlačila slzu. Spokojená, že tahle nádhera bude taky patřit k nám a rozšíříme řadu majitelů, která by přivedla toto plemeno k nám na sever, protože jsem zatím žádnou chovatelskou stanici v ústeckém kraji nenašla. Gary byl mnohem menší a drobnější než byla Giny, ale nevadilo nám to. Právě naopak, alespoň bude maličký.

Krásně se adaptoval. Ihned přilnul k naší „vlčici“ Báře, skamarádil se i s naším externistou čivavákem Toníkem a užíval si spokojeně nový domov. Byl okouzlující, milující. Malý roztomilý rošťáček s očima jako trnky. Jak hned řekl Petr – pes stvořený pro lásku, všechno se mu odpustí… Každý večer na mě čekával na schodišti. Přikrčený, zadeček mu trčel do výšky a netrpělivě vyhlížel, až na něho bafnu zpoza roku. Byl to takový náš malý uvítací rituál, bez kterého by se to vůbec neobešlo. Rostl, dobře baštil, každé ráno vstával s Petrem, protože měl bobek v zatáčce a muselo se jít venčit. Pak následoval velký hlad, takže v půl šesté se muselo taky náležitě baštit. Den přeci už začal a vůbec ho nezajímalo, že já vstávám až o půl sedmé. Byl moc šikovný, velice brzy se socializoval. Jen jedna věc nás trápila - bál se jezdit autem a celou první delší cestu na chalupu proseděl Petrovi za krkem.

Když bylo Garyčkovi 5 a půl měsíce, přišel špatný víkend. Už když se v sobotu ráno probudil, bylo jasné, že není ve své kůži. Sice baštil, ale neměl náladu na Toníka a začal polehávat. Byla jsem z něho nesvá a zvažovala návštěvu veteriny. Nerada bych něco zanedbala, raději zbytečně, nežli pozdě. V neděli ráno se zdálo, že se to lepší, měl hlad, opět si hrál. Ale odpoledne upadl znovu do apatie. Než jsem odjela do Ústí, vzala jsem ho večer na veterinu. Lékař ho důkladně prohlédl a neshledal nic závažného. Dostal analgetika, antibiotika mu nechtěl dát, prý vyčkáme, v úterý na kontrolu, a uvidíme. Neodjíždělo se mi lehce, byla jsem nervózní a neklidná, jako bych tušila...

Ráno ve 3:15 hodin telefon, na displeji Petr a to už mě zamrazilo. Tušila jsem, že je zle. Garyček celou noc neklidně spal a z ničeho nic začal špatně dýchat. Okamžitě jsem uháněla zpět domů. Volala jsem z auta doktora, že za chvíli dorazíme, aby se připravil. Jakmile jsem domluvila, volal zpět Petr, že se to zhoršuje, příliš rychle dýchá a najednou … zastavilo se mu srdíčko! To vše v přímém přenosu telefonního hovoru. Krve by se ve mně nedořezal, zastavil se mi svět a dodnes nechápu, jak jsem se dostala domů. Bylo to velmi smutné ráno. Nastoupilo sebeobviňování, kdy jsme neustále zvažovali, kde se stala chyba, co víc jsme mohli udělat… Vše jsme prověřovali a konzultovali s lékaři. Pitvu jsme odmítli. Neuměli jsme si představit, že necháme Garyho řezat – stejně by ho to nevrátilo zpět. S veterináři jsme se shodli na tom, že buď selhalo srdíčko, nebo to byla neurologická příhoda, vada, která se projevila velice náhle a ve velmi brzkém věku štěněte. Lékař nás ujistil, že jsme nic nezanedbali. Je to smutné, ale takové příhody se stávají i lidem. Je to něco, co nikdo z nás neumí předvídat. Přesto dodnes máme pochybnosti, které asi přetrvají. Petr sám řekl, že ještě nikdy nezažil tak silný pocit bezmoci. Tato skutečnost nás velice zasáhla. Garyček očaroval také mého vnoučka, který jej ze srdce miloval, těšil se na něj a krásně si spolu oba hráli. Vůbec jsme nevěděli, jak bude reagovat, až se to dozví. Neřekli jsme mu to. A když přijel, byl u nás již Chuck (jiný pomeranian). Bláhově jsme si mysleli, že ho oblbneme, že to nepozná. Ale to jsme se přepočítali! První jeho slova byla "co to je? kde je můj Gary? a kdo je tohle? a proč ho máte?" Použili jsme milosrdnou lež - že se Garymu stýskalo, a tak jsme ho vrátili zpět domů a místo něj přivezli Chucka. Všichni naši pejsci jsou pochováni doma na konci zahrady, u každého je zasazená dlaždice do trávy v místě, kde leží. Vnuk brzy zaregistroval, že tam jedna dlaždice přibyla a dodnes mu to vrtá v té jeho malé makovičce.

Zatím co píši tyto řádky, mám vedle sebe neskutečně veselo a pěkný rambajs. Poletuje mi tady nový pomík, náš Chuck - Oranžová kulička. Toto psí plemeno nás natolik očarovalo svou úžasnou povahou, že jsme si opatřili nové štěňátko, aby nám bylo stálou vzpomínkou na našeho nezapomenutelného Garyčka. Než jsem napsala tento článek, musela jsem vyndávat míček zpod postele, utřít loužičku, protože náš Chuckyn je pěkné čunče - na rozdíl od Garyho, který v jeho věku již doma loužičky nedělal. Sedí mi teď na klíně a ťuká do kláves. Je to přeci zajímavé, co že to tam ta panička celou dobu dělá, že si mě vůbec nevšímá. Celý týden je fuč, a když je konečně doma, sedí ke mně zády a vůbec si mě nevšímá, jen do něčeho stále mlátí..

Nebylo vůbec lehké napsat tyto řádky, ale jsem ráda, že se mohu o tuto skutečnost také podělit. Alespoň trošičku se uleví mému smutku nad ztrátou kamaráda.

Iva