Golden Hill

        Když přijdu odpoledne domů, rozštěkají se na nad schodištěm v duetu Chuck s Codym. Přetlačují se u dřevěné branky, kdo z nich bude první, aby se mě dotkl. Nadělají spoustu kraválu. Pošťuchují se a předhánějí, kdo je hlasitější. Otevřu branku, skloním se k nim a nastane vítání. Tlačí se na mou ruku, šťastně mně olizují tvář, jsou jako dvě malé děti. Musím být spravedlivý, velmi dobře dokážou rozlišit, koho jsem pohladil víc a koho méně – ošizený často reaguje útokem na toho druhého. Vyceněné zuby vypadají hrůzostrašně, ale ve skutečnosti si nikdy navzájem neublíží. Pochválím je, že doma nic „neprovedli“ (dostanou každý velký piškotek) a hurá ven na zahradu…

        Pod altánem kluci zahlédli sousedovic kocoura. Chodí se sem vyvalovat na staré kanape. Je líný, vyžraný a tuze moc ošklivý. Mám podezření, že občas číhá u rybníčku na ryby a společně s volavkami, které nás občas navštíví, úspěšně reguluje můj chov karasů. Malý Cody zareagoval první. S jekotem se neohroženě žene k altánu. Kocour je dvakrát větší než on. Naštěstí se tak vyděsí, že maže přes celou zahradu pryč. Chuck hlasitě pomáhá Kodýskovi dokončit finále. Nadbíhá z druhé strany a kocour končí za plotem. Teprve tam se zastaví a prská směrem k pejskům. Chuck a Cody na rozloučenou počůrají směrem k němu pletivo plotu – aby bylo jasné, kde jsou hranice! Pak se kluci pustí do sebe. Honí se po zahradě mezi stromy, těžko říct, kdo má navrch. Nadbíhají si, kličkují, dvě chlupaté koule se rychlostí blesku prohánějí po trávníku. Udělám pár výpadů k nim, abych je ještě více rozpohyboval. Kluci nadšeně předvádí svá kolečka štěstí a soused za plotem si nechápavě ťuká na čelo…

   Potřebuji dodělat verandu. Pustil jsem se do rekonstrukce – elektroinstalace, strop s izolací, dlažba, obklady, štuky. Jak to ale s pejsky udělat? Chtějí si pořád hrát a vynucují si mou pozornost. Nemohu je nechat zavřené někde bokem – většinu dne čekají, až bude někdo doma. Venku je naštěstí hezky. Dobrá, zkusím to s nimi. Zkrátím zahradu mobilním plůtkem – teď je budu mít na dohled, dveře do verandy nechám dokořán a začnu makat. Chuck a Cody na mě chvíli poštěkávají, pak to vzdávají a jdou se prohánět po trávníku pod oknem. Chuck se svým míčkem, Cody s plyšovou krysou. Paráda, ideální stav, práce „odsejpá“ hezky od ruky. Sakra, kam jsem jen položil metr? Hledám, nikde nic – copak jsem tak starý? A šroubovák taky fuč! Mrzutě se protáhnu kolem vlčice Báry na zápraží. Hledám očima kluky, zakopnu o opuštěnou krysu, kousek dál leží míček. Tady jste! Cody se na mě šklebí za rohem. Okusuje dřevěný metr, na hromádce si navíc hamouní ukradený šroubovák a špachtli. Zatváří se provinile, zalehne však ihned nářadí a dělá jako by nic. Kousek dál u růží se Chuckovi podařilo prokousnout krabici s hmoždinkami. Utíká s krabicí v zubech přede mnou a hmoždinky jsou rázem všude kolem. Okřiknu je. Jen neradi vracejí svůj lup. Malý Cody bojovně vrčí, když zvednu výstražně prst. Kluci, vždyť si ublížíte – co s vámi? Oba jdou na zápraží, lehnou si způsobně vedle Báry a potichu mě sledují. Úmyslně za sebe odložím staré kožené rukavice a věnuji se práci. Po minutě se otočím. Rukavice jsou fuč! Ani jsem je neslyšel! Kouknu z okna. „Čakouš“ šťastně běhá s rukavicí v zubech a „Kodýsek“ není v ničem pozadu. Když jim naoko pohrozím z okna, ihned se jdou se svým pokladem schovat…

      Jsme večer sami doma, Iva přijede až zítra. Sedím u PC se skleničkou, hraji si s vizualizací zahrady a poslouchám muziku. Pejsci podřimují s plnými bříšky na podlaze, občas mě zkontrolují pohledem, pohodička. Před jedenáctou to zabalím „kluci – jdeme spát!“ Honem ven vyčůrat. Ihned se mně rozutečou do tmy. Nechám je chvíli. Po pár minutách se Cody způsobně vrací domů. Nemohu ale najít Chucka. S baterkou už potřetí obcházím zahradu a nic. Začínám být naštvaný a nervózní. Nereaguje na zavolání. Naštěstí je to jen jeho hra na schovku. Občas ho to chytne a utahuje si ze mě (přiznám, že docela úspěšně). Když z mého hlasu vycítí gradující nervozitu, vyběhne z nějakého zákoutí ve tmě a rychle peláší domů. Podezřívám ho z úmyslu a naschválu. Je vidět, že se dobře baví a ví, co dělá! Na usmířenou se pak lísá a olízne mou ruku s pohledem anděla. Než se umyju, pejsci důkladně projdou celý byt, hledají Ivu. Už jim dochází, že něco je úplně jinak. „Kluci, dneska máme pánskou jízdu!“ Kodýskovi je to zřejmě jedno, uvelebí se na dosah ruky a nechá se hladit za uchem, za chvilku chrní. Čakouš však přešlapuje a posedává vedle noční lampy před schodištěm. Přes otevřené dveře ložnice vidím, jak je nesvůj a zírá přes branku do tmy. Před půlnocí se vyčítavě rozštěká „copak to nevidíš?!“ Přinutí mě vstát, musím mu důrazně dát najevo, že maminka dnes opravdu není a že o tom vím. Teprve pak se Chuck smířlivě natáhne na kobereček vedle mé postele a odevzdaně usíná…

     No vida! A to jsem původně chtěl psát o polidšťování a výchově psů.  Nejsou však věci ve skutečnosti mnohem jednodušší, než si myslíme? Tak snad někdy jindy… 

Petr