Tulák Bady
Stalo se jednou mezi vánočními svátky, aneb trochu sváteční příběh s hezkým koncem. Přišel jsem z práce a doma na mě vykouklo poněkud přerostlé štěně podivného křížence. Statné, zdravé a moc hezké. Na mou otázku „co to je?“ odpověděla dcera zcela logicky „nikomu nepatří, venku mrzne, přece ho nenechám na silnici, aby ho někdo přejel“. Jasně. Opět se probudil její ochraňovatelský komplex. Tohle už tady bylo (posledně to byl toulavý bígl). Psy přece máme a dalšího nechci. Proč zrovna o vánocích se objevují tuláci častěji, než jindy. Několikrát jsme byli za ty roky svědky toho, jak za vesnicí zastaví v zatáčce auto, vzápětí odjede a zanechá tam překvapeného psa. A zkušenost s útulky, policií, nebo obecním úřadem? – Nakrmili jste ho, pustili si dovnitř? – tak je váš! To je smutné…
Sklonil jsem se ke štěněti. Jako by chápalo důležitost okamžiku, vzorně sedělo a dívalo se mi pozorně do očí. Ani se nepohnulo. Sakra, tak krásný kukuč, jakoby vědělo, na co myslím. „Dobře, zatím tady zůstane“, bylo rozhodnuto. Pes to asi také pochopil, protože mně hned olízl celou hubu. A když řeknu celou, tak celou! Každý pes má mít jméno. Byl trochu halama, jméno Bady k němu sedělo. Protože měl krátkou srst, převažoval vzhledem k počasí pobyt v domě. Dostal nový široký koš s dekou doprostřed haly, pravidelnou stravu, častý výběh po zahradě, ani o pohlazení nebyla nouze. A Bady si to uměl náležitě užít. Nevím, jestli něco takového už před námi poznal. Dali jsme mu vlastně dárek k vánocům. Rozhodli jsme se pátrat, zda skutečně někomu nepatří. Rozjela se inzerce, komunikace přes net, Badyho fotografie visela na každém rohu. Mít hodně psů vůbec není sranda. Tajně jsem doufal, že i přes vzrůstající sympatie rodiny k novému přírůstku, uspějeme.
Utekl ale měsíc, dva měsíce – a nic. Bady byl velice spokojený, i když stále ještě nepůsobil tak, jako naši psi. Pořád byl na něm vidět kousek nejistoty, zda to tak hezké zůstane dál. Svou plnou důvěru nám servíroval po maličkých kouscích. A my si na něj pomalu zvykli. Přicházelo jaro a vzájemný vztah se upevnil natolik, že Bady si už dovolil doma i prdnout (jeho oblíbený vrcholný projev blaženého stavu) a pak se udiveně rozhlížet, kdože to jako byl, nebo dělat „mrtvého brouka“, když jsem otevíral okna. Počasí se zlepšovalo, nechávali jsme ho už mnohem častěji venku. Rostl před očima, snědl by cokoliv a kdykoliv. Začal jsem se smiřovat s tím, že asi zůstane již natrvalo a během času nahradí na zahradě naši stárnoucí fenu vlčáka – Barču. Ve finále nás oslovil soused – že shání psa k domku pro svého známého, který žije sám na vesnici. Když nám popsal podmínky, do kterých by Bady šel, souhlasili jsme. Den, kdy Bady odjel pryč, byl pro nás smutný. Ale věděli jsme, že je to tak lepší. Člověk by si měl ukousnout jen tolik, kolik dokáže v pohodě zpracovat. A jak se má Bady dnes? Hodně vyrostl, má spolehlivého pána, který se mu věnuje, hlídá velikou zahradu a bydlí „uvnitř“ v domku pod střechou. Podle posledních zpráv prý miluje koukání na fotbal v televizi J Přece jen našel svůj domov i smečku…
Petr
