Golden Hill

            Každý večer trávím půlhodinku s Bárou. Starou vlčicí, o které jsem již zde psal v jiných článcích. Na tu chvíli se Baruška náležitě těší. Ví, že si k ní sednu, pročísnu jí srst, pohladím ji, a hlavně - kolem nebude dotěrný Chuck a Cody, tedy mě bude mít na chvíli jen sama pro sebe. Spokojeně se natáhne, položí hlavu na přední tlapy, přivře oči a zcela se oddá drbání kolem uší, hlazení, i hřebenu, který ji kovovými hroty příjemně projede po celém těle.

Povídám si s ní, i když vím, že je to k ničemu. Už příliš neslyší. Když však ztichnu, nespokojeně zavrčí - spíš zabrumlá a podívá se na mě zmateným pohledem. Začnu opět mluvit. Chvilku se dívá na má ústa a opět spokojeně položí hlavu na tlapy. Když ji poplácám na hrudi, zvedne se a čeká. Sáhnu do krabičky a položím před ní dva lisované kroužky ze sušeného rybího odpadu. Pamlsek smrdí jako deset čertů a drobí se na všechny strany. Iva si chtěla šplhnout u malých pejsků, ale tohle doma konzumovat opravdu nemohou. Barča to vyhrála. Vidím, jak se jí chvěje čumák. Zeširoka nasává vzduch. Pak bleskově chňapne po prvním kroužku. Kousky rybích šupin se rozprsknou na rohožku před ní. V přítmí se lesknou jako střepy z vánoční ozdoby. Bára je pečlivě luxuje jazykem. Druhý kroužek už jen opatrně uchopí a nechá vklouznout do tlamy, převalí se přitom na bok a opatrně jej nechává rozpustit na patře. Tentokrát neupadl ani drobeček. Znova Barču pohladím. Vypadá spokojeně.

            Hlavou se mi honí, co mně večer u skleničky po výstavě v Brně řekla známá Renata. Vlastně ani neřekla - přečetla mně z netu psí desatero, které zřejmě sestavili pejskaři a které jsem slyšel poprvé. Je zvláštní, jak se do několika bodů vejde celý vztah člověka se psem. Takový, jaký by měl být. Renata mě vlastně nevědomky přiměla opět k zamyšlení, co je a co není správné z pohledu psa i z pohledu člověka. S Bárou jsme zažili krušný uplynulý rok. Zdravotní problémy se stupňovaly, několikrát jsem zvažoval, zda to ukončit. Bára prožila dvě mrtvice. Z obou se ale dostala lépe, než jsem čekal. U druhé příhody jsme s Ivou navíc prožili dost dramatickou situaci, kdy se vyděšená v bouřce vklínila do úzké mezery mezi dvě garáže. Ve tři ráno jsem ji v lijáku a v pyžamu ručně vysekával ven majzlíkem, zatímco mně Iva svítila baterkou. Dodnes nevím, zda mě více promočil déšť nebo pot ze strachu, abych jí neublížil. Uboural jsem kus garáže a ve spěchu si rozbil všechny klouby. Techniku jsem nemohl použít. Bylo to moc těsné a potřeboval jsem mít v dlaních cit. Hned druhý den zrána jsem mezeru, kam Barča za celé roky nevlezla, zazdil. Na podzim pak přišel dost rychlý a kritický zánět dělohy. V jejím věku jsem se zázrakem nepočítal a vydal se s ní na poslední cestu. Veterinář mě však přesvědčil, že má šanci. Byl to okamžik, kdy jsem začal podvědomě cítit, že překračuji hranice. Asi proto, že jsem chtěl věřit. Protože byl víkend na krku, a složitá operace byla připravena na pondělí z rána, uklidil jsem v dílně, nastlal pohodlný pelech a strávil dva dny a dvě noci vedle Báry na malém lehátku. Bára se zklidnila a já do pondělka vyměňoval infuzi, hlídal dávkování a průchodnost kanily. Člověku se při sledování kapek v hadičkách promítne celý život psího kamaráda. Problém byl nakonec navíc i složitější, než se zdálo.

Další týdny po zákroku ale ukázaly, jak je Bára ve skutečnosti silná. Ještě štěstí, že to mám do práce jen kousek. Časté kontroly, včasné dávkování léků a antibiotik - všechno vyšlo. Díky oleji z čajovníku australského se i dlouhá jizva bez problémů a čistě zahojila. Je mi jasné, že příště už nic takového nebude. Svých rozhodnutí nelituji, ale člověk by neměl jít proti přírodě.

            Znovu se zadívám na Báru. Je spokojená, v pohodě. Stále má jiskru v oku. Strčí do mé dlaně čumákem - nemáš ještě mls?

"Neboj, Barčo. Jaro je za dveřmi, dočkáš se sluníčka a zahrada, ta přece patří tobě!" Mlčky jí podávám ještě jeden kroužek ryby.

Petr