Golden Hill

Jak jsem přišla k Lejdynce

S manželem jsme si přáli domácího pejska a já jsem byla dosti posedlá čivavou. Začali jsme hledat a jednou manžel uviděl v časopise fotku trpasličího špice a bylo v tu chvíli rozhodnuto!  Jiného pejska už nechtěl a já jako správná manželka jsem se tedy podřídila. Trpasličích špiců je docela málo a co jsme našli inzeráty, tak každý chovatel chtěl, abychom chodili na výstavy a to v našem věku již nechceme, jsme důchodci a pejska jsme chtěli jen pro radost a mazlení. Bydleli jsme tenkrát v Třinci a dceru máme v Lanškrouně.

Jednoho dne jsem jela k dceři, která uviděla inzerát v novinách, že se v Chrudimi prodává trpasličí špic a ještě k tomu měl být bílý, což byla voda na můj mlýn.  Bílého jsem si vždycky přála a tak se jelo. Když jsme přijeli na místo, byl to zahradní domek, běhalo tam asi 20 pejsků a já nadšením, že si přivezu malou, chlupatou kuličku,  jsem si ani neuvědomila, že je to vlastně množírna! Paní mi přinesla dvě šedé kuličky,  pejska a fenečku, ať prý si vyberu. Ptám se: " kde je bílý?" a ona odpověděla: "je prodaný", a to i přesto, že jsem si ho zamluvila a do telefonu jí řekla,  že si pro něho jedu. Dcera mi řekla, že když jsme tak daleko jeli, že si mám tedy jednoho vybrat. Zvolila jsem toho menšího. Byla to fenečka a paní, když viděla, jak jsem nadšená, tak si ještě navýšila dohodnutou cenu o 500,- Kč více.  No tak jsme zaplatili a jeli domů s malinkým klubíčkem v ruce. Dala jsem ji do krabičky a chudinka maličká, celou cestu v autě zvracela. Konečně jsme se vrátili zpět do Lanškrouna. 

Domov

Ráno jsme nastoupily do vlaku a jely jsme společně do Třince. Musela jsem rovnou  do práce, pracovala jsem tehdy jako pokladní a tak jsem vzala milého pejska sebou. Našeho nového člena domácnosti jsme daly do kanceláře, než pro nás páníček večer přijede. Musím ještě podotknout, že ve vlaku ani nehlesla a nikdo nevěděl, že v tašce vezu něco živého. Už tenkrát byla zlatíčko. V práci byly moje kolegyně více u pejska, nežli na place, jen já musela být přišitá celý den za kasou. Večer po skončení směny pro nás přijel manžel, otevřel dveře a namísto toho aby se mě zeptal, jak jsem se u dcery měla, jeho první slova byla : "kde je to naše štěstí?"  Byl velice zvědavý, protože nevěděl, co jsem to vlastně domů přivezla. Když ji však uviděl, byl nadšený a uháněli jsme všichni společně domů, aby náš mazlíček byl co nejdříve doma v pohodlíčku. Toho dne se náš život od základu změnil! A byl tu první problém! Jak jí vlastně budeme říkat? Pán tvorstva navrhl, že to bude Lejdynka a tak to také zůstalo. Řeknu vám, milí kamarádi, že svému jménu dělala jen čest a chválu. Byla to skutečná LADY.  Po příjezdu domů jsme se rozhodovali, kam ji dáme, nechtěli jsme, aby byla někde zavřená. Přechodný pobyt měla v upravené papírové krabici a potom starší pelech. Také jsme ji učili venčit na noviny, byla velice šikovná a rychle pochopila, co se po ní chce. Zpočátku se jí trochu stýskalo, v noci pobroukávala, ale nám nevadilo kolik je hodin a velmi ochotně jsme k ní vstávali. Úplně nás okouzlila a podmanila, bylo jasné, kdo bude v domě šéf! Dostala pěkný malý pelíšek, aby se cítila co nejlépe. Jako bonus jsme přidali krásnou bílou kožešinu z berana, do té doby byla jen sváteční, ale Lejdynka si ji uměla patřičně užít. Bylo krásné ji pozorovat, když se do ní zavrtala. Byla velmi socializovaná, nikdy doma neprovedla žádnou neplechu. Hračky měla opravdu na hraní, jen tak trošičku ji šokovala páníčkova noha o velikosti 46. Noha byla totiž větší než  Lejdynka, a tak bylo jasné, že při chůzi se jedná o jasného nepřítele, který je větší než ona a je třeba mu pořádně vyhubovat!

Žili jsme ve služebním bytě se zahradou, což bylo prima, protože Lejdynka měla kde běhat. Když povyrostla, koupili jsme jí také oblečky. Bylo to směšné, vypadala tak trochu jako malý buldozer. Na tenhle okamžik si často vzpomenu, byla tak maličká, černý obleček a bílý sníh, ona bílá, no byla to krása. Možná si někteří z Vás řeknete, že zbytečně přeháním, ale pro mne to jsou nezapomenutelné zážitky. Lejdy se venčila tím způsobem, že zvedla zadní nožky vzhůru, po předních šla a čůrala, pak se zase takhle postavila, zadní nahoru a šla snad asi metr, protože se nemohla převrátit na zpět. Byla droboučká, jedla hodně málo a v 5 měsících nám začala pokašlávat, jako by se dusila. Když kašlání nepřestávalo, vydali jsme se na veterinu, pro velká zvířata. Pan veterinář nám řekl, to nic není, je jenom nachlazená, dal jí injekci a šli jsme domů. Kašel ale byl stále horší, tak jsme vyhledali jiného veterináře pro malá plemena, doktorka jí udělala rentgen a přišlo se na to, že má zúženou dýchací trubici a nemocné srdíčko. Nasadila jí léky, které se musely přesně dávkovat, ale problém byl v tom, že byla tak maličká a tableta se musela dělit na přesné díly podle hmotnosti. Lejdynka vážila necelé dvě kila. Tak brala od půl roku tabletky na srdíčko a na průdušky a vždycky byl problém je do ní dostat. Museli jsme vymýšlet, jakou dobrotku jí dát, aby to polkla, ale ona byla tak mazaná,  že tím jazýčkem to vyšmátrala a tabletku vyplivla vedle misky a papala jen ty dobrotky. Tyhle léky musela brát, až do konce svého života.

Vždy jsme ji brali na každou dovolenou až jednou jsme jeli na Slovensko na tři dny a tam pejsek nesměl. Nechali jsme ji u syna a snachy, které ona měla moc ráda a oni ji. Samozřejmě, že jsme každý den telefonovali, jak se má a co asi dělá. Když jsme se vraceli domů, tak jsem si říkala, jak ke mě přiběhne a bude šťastná, že jsme spolu, byly jsme na sebe moc vázané. Ale co se nestalo, milá Lejdynka jak nás uviděla, tak se otočila a šla k naší snaše. Když jsem ji vzala do náruče, tak otočila hlavičku, opřela ty svoje malinké nožičky o moje rameno a pěkně mě odstrkovala. Tak to jsem ještě nezažila. Trvalo to, než zase byla ke mě milá, tak asi tři dny. Od té doby jsem ji již nikde nenechala, protože vím, byla moc nešťastná.

S Lejdynkou jsme jezdili na dovolenou často na Slovensko. Jednou jsme jeli do Trenčianských Teplic. Ubytovali jsme se, a protože Lejdynka milovala změnu, tak byla hned jako doma. Vše si očichala a byla šťastná, že je zase na jiném místě a ne doma. Na recepci nám řekli, že to není ani pejsek, tak za ni žádný poplatek nechtějí. Bylo to velice legrační, bydleli jsme v hotelu Slovakia a tam byly velké skleněné dveře otevírané čidlem na pohyb. Lejdynka vždy již věděla, kde jdeme a běžela dopředu, stoupla přede dveře a čekala, až se otevřou. Lidé se dívali a smáli, že takový malý pejsek a ví, kam jít a co má dělat. Vešla dovnitř jako princezna a šla přímo k výtahu. Do výtahu nastoupila vždy první a vyběhla také první a vždy našla dveře od našeho pokoje. Možná to jsou pro vás běžné věci, ale pro mne to jsou zážitky, na které nikdy nezapomenu. Jednou se nám stalo, že jsme po snídani vyšli ven a chtěli jít na procházku. Lejdynka jako vždy první, a protože to znala, tak šla dopředu.

Náhle se po ní slehla zem. Díváme se kolem, chodíme na místa, která prošla, parkoviště, hotel, nejbližší okolí, po Lejdynce ani památky. Neumíte si představit, co se ve mě dělo, byla to šílená hrůza a strach, že jsem o ni přišla. V hlavě se mi honily myšlenky, kdo ji ukradl, kde je, jestli bude mít co jíst a také bere denně léky na srdíčko a věděla jsem, že neodjedu z dovolené, dokud ji nenajdu. My s manželem jsme šli hledat dál do uliček a okolí, šli jsme i tam, kde by Lejdynka určitě sama nešla, ale ze zoufalství jsme to prostě zkusili. Nic. Potom jsem ze zoufalství se vydala po promenádě na jinou stranu, kde jsem si říkala, že by nešla, procházela tam spousta lidí a ona se docela bála, když se musela proplétat mezi nimi. Prošla jsem skoro celou kolonádu, dívala se vlevo vpravo, jestli třeba nesedí na trávníku a stále nic. Přišla jsem až k hotelu Pax, byl tam takový veliký keř a vidím tam stát tři paní, jak se nad něčím sklánějí. Najednou jsem uviděla, že je to moje milovaná Lejdynka. Seděla tam vystrašená, smutná a bezradná. Zavolala jsem na ni a ona se rozběhla ke mně. V ten moment jsem začala tak strašně brečet, jako by mi někdo zemřel, protože ze mne spadlo všechno napětí a strach. Vzala jsem ji do náručí, moc objala a myslela, že ji již nikdy nepustím. Paní mi říkaly, že na ni mluvily, ale že si jich vůbec nevšímala a stále něco vyhlížela a při tom lidi moc milovala a ke každému hned běžela, ale v tu chvíli jí také asi došlo, že je ztracená. Byla jsem štěstím bez sebe, bylo to jako bych vyhrála v loterii, ale ani za tu výhru, bych ji nevyměnila. Byl to náš nejšťastnější den. Od té chvíle Lejdynka chodila před námi a po několika krocích se zastavila koukla se, zda jdeme za ní, a pokračovala dál a já ji hlídala jako oko v hlavě. Možná si řeknete, proč jsme ji neměli na vodítku. Lejdynka měla hodně nemocné srdíčko, šráčky nesnášela a když jsme jí je nasadili, tak zůstala prostě stát a odmítala chodit, tak jsme ji nechtěli ještě více znepříjemňovat život, měla to i tak těžké. Byl to nás nejhorší zážitek na Slovensku.

 Jinak Slovensko milujeme. Dodnes stejně nechápu, jak tak malá, dvoukilová nemocná  fenečka, ušla mezi tolika lidmi takový kus cesty. Zřejmě si mě spletla s nějakou paní a šla za ní až k hotelu. Po dvou letech jsme se opět vrátili na Slovensko do míst, kde se nám před dvěma roky ztratila. Zůstala stát u auta, dávala nám najevo, že si chce  znovu sednout na své místečko a o vnějšek vůbec nejevila zájem. Byli jsme z toho překvapeni, to nebylo jejím zvykem. Ale později nám to vše došlo. Pamatovala si, že se zde ztratila a proto ta nechuť k zdejšímu místu. Já sama jsem tomu nechtěla věřit, ale bylo to tak. Bylo to naposledy, kdy ještě byla v Trenčianských Teplicích. 

Rozloučení

Čas běžel, a Lejdynčiny zdravotní problémy se začaly prohlubovat. Začala  kulhat a tahat jednu nožku za sebou. Na veterině mi řekli, že má špatnou páteř a tlačí jí to na nerv a že se s touto situací nedá nic dělat. Jako srdcařka by operaci nepřežila. Začala hodně pít, a vše co šlo dovnitř, šlo zase pěkně ven. Ale v posledních měsících byla tak nějak divná a to stálé močení se nám nezdálo. Udělal se rentgen a sono, vzali jí krev. A výsledek?  Lejdynka má srdíčko jinak, než bývá obvyklé, bylo posunuté, nemocné nadledvinky, játra a ledviny. V ten moment se pro nás zhroutil celý svět! Ptala jsem se pana doktora, co se s tím dá dělat a on mi oznámil, že nic moc, dal mi nějaké léky, ať to zkusíme. Léky nezabraly a stav se i nadále zhoršoval. Stav byl nevratný a tak nám veterinář poradil, a to lék hodně drahý, který se dává po ozařování. Pro lidi dosti nebezpečný a nesmí se aplikovat holou rukou. Když nezabere tento lék, tak nezabere již nic. Odpozorovala jsem, že po léku jí není lépe a že to nezabírá. Tak to trvalo celý týden a zlepšení žádné!!! Jednou ráno jsme se rozhodli, spíše byli donuceni tím, co se s Lejdynkou dělo, že ji nebudeme již trápit a necháme ji odejít tam, kde ji nebude nic bolet! Ráno před odjezdem na veterinu jsem vzala Lejdynku a obešla s ní naši bytovku a ta místa, kde ráda chodila, aby se rozloučila. Víte, já to tady tak píši, jako by to bylo jen tak samozřejmé, ale co jsem prožívala a jak jsem se cítila, to každý asi pochopí. A Lejdynka to pochopila také!!!

Byl to nejhorší okamžik v mém životě! Musela jsem totiž rozhodnout o životě a smrti! Nikomu to nepřeji! Bylo to to nejhorší, co jsem kdy musela udělat! Já rozhodla! Byla to snad jen vteřina, ani se nepohnula, necukla nožičkou, ona to věděla. Bylo mi tak, jak nikdy v životě předtím. Držela jsem ji v náručí a plakala a prosila, ať mi to odpustí. Jestli mi odpustila to nevím, ale já si do dnešního dne neodpustila! Pochovali jsme ji doma, všude mám její fotky, ráno ji pozdravím a pohladím a večer se s ní zase rozloučím, když jdu spát. Byla to nejkrásnější, co mě mohlo potkat a řeknu Vám, že od té doby jsem nebyla ještě tak šťastná a již nikdy ani nebudu.

Tím končí příběh o nejlepším a nejkrásnějším stvořeníčku, o mojí Lejdynce.

Danka