Znenadání v Ráji ?!
Za normálních okolností bych do baru v Ráji nikdy nevkročil. Sice nonstop, ale taky pajzl nejvyššího kalibru. Bouda u dálnice poztloukaná z prken, pozvracené zápraží a pach kořalky. Jenže někdy se to v životě semele tak, že se musíte s danou situací smířit. Jako majitel prosperující firmy vím, o čem mluvím…
A když vám auto vlítne do pole - a to jen kvůli idiotovi, který se nechtěl nechat předjet - a vy stojíte uprostřed oraniště a marně hledáte mobil, který vám z ruky odlétl neznámo kam - pak překousnete i to, že vám v takovém odporném lokálu načichne oblek od Armaniho. 
Království za telefon. Za nehty mi zalézal mráz. Zaťal jsem zuby a vydal jsem se k jedinému objektu široko daleko. Červený neonový nápis NON-STOP V RÁJI na billboardu hrdě svítil v mlze. V zadní kapse jsem nahmátl peněženku, uf, to se mi ulevilo.
Zavolám si a za pár minut mi přijedou Maserati vyměnit. Možná mi najdou v tom sajrajtu mobil, tihle mladý kluci jsou firmám zcela oddaní. Nová generace asi. Taky slušně placená, ovšem. Na rozdíl od billboardu byl nápis V Ráji nade dveřmi ledabyle načmáraný bílou barvou na neohoblovaném prkně. Podnikání si každý holt představuje jinak. Zevnitř se ozýval hlahol a smích a otřesná hudba, probudila by mrtvého. Uvnitř bylo příšerné vedro.
Vešel jsem dovnitř, došel k baru a oslovil jsem pingla:
"Potřebuju si zavolat!". Byl to tak čtyřicátník s ornamentem na pravé půlce vyzáblého obličeje. "Potřebuju telefon." Z peněženky jsem vytáhl dva tisíce, bylo mi jasné, že kreditka je tu na dvě věci. "Menší nemám. Ale klidně si to nechte všechno."
"Co si dáte?" obrátil na mě protáhlý bledý obličej. Rád bych viděl jeho krevní obraz, určitě se nepletu, že je sjetý. "Nemám čas! Potřebuju si zavolat hned!" zvýšil jsem hlas, ale zas ne tolik, jeho okované náramky a řetězy kolem krku budily respekt.
"Whisky?"
Pochopil jsem. Nejdřív kšeft, pak pomoc. O.K. Beru. Přece vím, co je tržní hospodářství. "Jsem tu vozem," řekl jsem, i když na to moje boty ušpiněné od bláta nevypadaly. "Všichni jsou tu vozem," vycenil zuby. "Posaďte se," ukázal směrem k otlučeným stolkům. Asertivitu ovládám. Kurz jsem opakoval třikrát, ale nakonec se mnou byla lektorka spokojená. I v posteli. 
Bar byl překvapivě narvaný. Čekal bych tiráky a lehký holky, ale u stolků seděli lidé všeho druhu. Popíjeli a klábosili. Dokonce jsem zahlédl rodinku s dvěma dětmi. Cpaly brambůrky a chlemtaly coca-colu.
"Nemůžete mi půjčit telefon?" obrátil jsem se na štíhlého muže v modrém svetru, který kouřil a zadumaně hladil vedle sedící slečnu v rozkroku. Uhnul jsem očima. "Není tu signál," vzrušeně hekal. "Není tu signál?" málem jsem nadskočil. "Musím si okamžitě zavolat!" Představil jsem si, jak mi konkurence vyfoukla zakázku, a polilo mě horko. Musel jsem si povolit uzel na kravatě. Klid, klid, dusil jsem se, ale usmíval. Jsem profesionál. Podnikání mě otužilo. Pohlédl jsem na hodinky na zápěstí. Nevěřícně jsem hleděl na rozbitý ciferník. Cože? Nezničitelné hodinky, které nosil sám James Bond, a takhle se rozfláknou? Za ty prachy by mě měly třikrát přežít. Zaskřípal jsem zuby. Výrobce se nedoplatí. Tuhle kauzu si vychutnám.
Mladík přede mě postavil sklenku whisky. "Můžu si zavolat z pevné linky?"
"Není tu," lhostejně krčil rameny mladík a utíral stůl špinavou utěrkou. Sebeovládání mi prozatím fungovalo na jedničku. "Člověk by nevěřil, kdo všechno dnes podniká, že?"
"Tohle je dobrý místo. Klienti se hrnou sami. Nakonec, s kosou bych dnes vypadal jako idiot," mladík se usmál a mně se udělalo hodně nevolno. Co to žvaní? "A mimochodem, o auto nemějte starost, už ho nakládají." "Prosím?"
"Slušně jste se rozmáznul," zahýkala slečna s obnaženými stehny. "Takový salto jsem já neudělala." Vyběhl jsem ven. Kolem se rozlévala mlha jako mlíko, na dálnici blikala světla policejních vozů.
"Sanitka už odjela," mladík stál ve dveřích baru. "A pohřebáci si dávají načas. Není kam spěchat. Vaše tělo stejně leží na poli a nikomu nepřekáží." "Chci mluvit s majitelem," zasípal jsem zmateně. "Tahle sranda vás přijde draho." "Samozřejmě. Jste v pořadí. Uvolněte se. Tady je barva a štětec. Pojmenujte bar, jak je libo. Takové je zdejší privilegium. Tohle psal jeden alkoholik, co tu zahynul před vámi."
Filip
Komentáře
Přehled komentářů
Naši milí čtenáři,
skoro mě vyděsilo, když jsem si všimla, že náš poslední příspěvěk je z listopadu 2020.
Není divu. Zcela odpovědně a upřímně řeknu, že mě to přestalo bavit. Ne proto, že mě nebaví psát, ale jak jsme zmínili v úvodu, měly by to být stránky našich psích kamarádů a společných zážitků ze světa výstav i života v klubu.
Co se však v poslední době dělo v našem klubu, mi úplně vzalo dech a jakoukoli chuť se k této činnosti vracet. I z tohoto důvodu jsme přestali psát, ale také se účastnit veškerých psích a výstavních aktivit. Kdybych zde měla vyjádřit svůj skutečný názor a všechny pocity, které to přineslo, nedalo by se to snad ani slušně napsat.
Veškeré výlevy na sociálních sítích, postranní intrikaření některých lidí, to všechno mi tak rozhodilo sandál, že jsem chtěla od všeho utéct a zapomenout na své nadšení v našich prvopočátcích.
Dále to nechci a nebudu již rozvádět.
Protože však vidím, že se návštěvnost našich stránek přibližuje pomalu půl milionu návštěvníků, přiznám se, že vám všem, co jste stále našimi příznivci, dlužíme velkou omluvu a je na čase, abychom to opět rozjeli.
Trochu změníme pohled, a budeme se věnovat širšímu okruhu témat. Společně s příspěvky lidí, kteří mají také talent na malé příběhy, které píší od srdce a pro vlastní potěšení.
Jeden takový příspěvek tady dnes pro vás mám. Je to moc pěkný příběh mého kolegy, který mě úplně dostal a moc se mi líbí. Proto se o něj chci dnes podělit s vámi.
Také prozradím, že se do světa hafanů přece jen navracíme a již za týden jedeme s Petrem na klubovou výstavu do Kácova.
Takže jistě přijde hromada podnětů, abych to pero zase trochu rozjela a rozhodně nebudou chybět ani fotografie, které opět zajistí Petr do nového alba.
dovětek
(Iva, 2. 5. 2022 21:52)