Golden Hill

     „Měla bys něco napsat", slýchám každý druhý den.  „Máme tolik čtenářů a denních návštěv, že to nechápu, a přesto, že nic nepřibývá, stále se nám zvedá návštěvnost!“ říká mi Petr vyčítavě. No má pravdu, ale kde brát čas. Je toho nyní mnoho a času mi opravdu moc nezbývá. A když už bych ho trochu vyšetřila, tak se přiznám dobrovolně, že se mi nechce a chvilku si zalenoším.

Ale nastal čas, zjednat nápravu. Ještě v práci uvažuji o tom, že nám začne dovolená, a na ní budu mít čas i chuť si sednout a něco zase napsat. V této nejisté době se opět ukazuje, jaká velká deviza je naše chaloupka v srdci Šumavy. Žádný COVID, strašák, který se rozrostl jako ošklivá houba! Klid, ticho, samota a úžasná příroda, která vás nikdy neomrzí a vždy najdete nové a nové okamžiky, které vás opakovaně překvapí. Jen blázen se pouští ven ze země, jsou to většinou lidé, kteří tu naši krásnou zemičku ani neznají. Zeptejte se jich na něco z geografie a budou tápat… No nic, to jsem odbočila a je to každého věc, ale někde za hranicemi bych uvíznout nechtěla. A to nejsem žádná bačkora.

Konečně pátek, balíme, chystáme pár věcí, bez kterých se neobejdeme, něco málo pro kluky a je tu sobotní ráno! Snídaně, rozloučit s rodiči a hurá směr Klatovy. Půjčili jsme chalupu Petrově sestře s kamarádkou, mají již týden za sebou a s námi ještě stráví několik dní. Jsou nadšené, zdejší příroda je dostala natolik, že denně vyrážejí na dlouhé túry a toulají se po celé Šumavě. No však, je třeba stihnout toho co nejvíce, neboť severní Morava je dosti daleko na to, aby se vracely opakovaně.

Konečně jsme na místě, hluboký nádech a cítíte, jak z vás všechno spadne. Hlava se vyčistí, otevřete lahvinku vínka, sednete pod hvězdnou oblohu a relaxujete a relaxujete. Děvčata se na nás vrhla se svými zážitky, jen poslouchám a usmívám se. Mám radost, je vidět, že si to opravdu užily a zážitků budou mít na celý rok. Vedou si své turistické deníčky, samolepky a krátké zápisky z cest. Jsou to pro ně nezapomenutelné okamžiky a září štěstím. Vše je, jak má být.

Vyrážíme společně na jeden den - vyjíždíme na Arbersee (Javorové jezero). Je kouzelné, nikdy mě neomrzí, stále je přizpůsobují turistům, upravené lávky, odpadkové koše (počítají i s pejskaři), nově vystavěný hotel na břehu jezera s krásnou terasou. Jako dělané na občerstvení, káva, štrůdl nebo oběd. To je jedno, každý využije, co je mu libo. Je to turistická atrakce, rok od roku se zvyšuje návštěvnost. Dále pokračujeme na Velký Javor (nejvyšší horu Šumavy). Lanovkou nahoru, výšlap ke kopulím. Je tu nádherný výhled do krajiny. Je jasno, stojí to za to. Tyhle opakované návštěvy na německé straně nás nikdy neomrzí. Pak cesta zpět dolů, domů na naši stranu, malý penzion, oběd a opět na naši chaloupku. Počasí je letos super, jako dělané na výletování, ani horko, ani zima, přesně tak, jak to mám ráda. Doma malá večeře, lahvinka vína (tedy vlastně dvě) a vzhůru na kutě.

Lezu do pelíšku, čerstvý vzduch při otevřeném okně a spánek nikde. Jsem příjemně unavená, dávám si do uší sluchátka a pouštím si muziku, snad zaberu. Bohužel nic, hraji si s mobilem, objevuji další možnosti, a tak si při tom poslechu vytvářím svůj play list. Fakt se mi povedl, 12 hodin výběru co mám ráda, ale spánek nikde. Stále se mi vrací myšlenky k tomu, co se děje v našem klubu pejskařů…

Když jsem si pořizovala kluky, nikdy mě nenapadlo, že bych jezdila na výstavy. Přesto; stalo se. To přineslo další kroky - stát se členem klubu. Mělo a má to přeci logiku. Klub je zájmový spolek, spolek všech, kdož jsou členy! Jejich zájmů, zkušeností, praxe, a tak by mělo docházet k vzájemné výměně, respektu a pomoci. Přesto, že nejsem velkým příznivcem sociálních sítí, i já mám fb. To proto, abych byla lidem okolo našich pejsků blíž. Ledacos se tam dozvíš, lidé v této komunitě si vyměňují názory, poskytují rady a v neposlední řadě také vystavují ty své miláčky. Proč ne? Když se mi něco povede, proč se nepochlubit. Společné výstavy, které jsem měla velice ráda, dávají lidi dohromady, sbližují je, ale také rozdělují. Bohužel i to se stává. Lidská povaha je nevyzpytatelná, se všemi dobrými, ale i zlými vlastnostmi. To jen malé odbočení… A tak jednoho dne mě překvapila zpráva, že náš klub opouštějí čtyři dámy, které po mnohá léta, pracovaly jako poradkyně klubu, odvedly obrovský kus práce a život psů se jim stal koníčkem na celý život. Znám je osobně a velice mě tento krok překvapil. Ne, to je špatná formulace, vyvedl mě docela z míry. Nevěřila jsem, přesto jsem nepochybovala o vážnosti situace a silném motivu k tomuto kroku z jejich strany. A dodnes nepochybuji!

Že se strhla velká diskuse k celé věci, nikomu asi říkat nemusím. Je to logické, lidé reagují, obzvláště, když se jich to týká a ti, kterým nejsou věci lhostejné. I já se zapojila s podporou děvčat. Je pro mě nepochopitelné, že i když jsou rozdílné názory, nedokáží se někteří lidé oprostit od svého ega, vzít rozum do hrsti a dívat se na problém pohledem ku prospěchu všech, nikoli jedince!!? Vadí mi i to, že pokud se Váš názor liší, jste zatraceni, omezí se komunikace, to člověk vycítí. Nikdo se nemusí bát, že tady budu rozebírat klubový problém. Chci se zastavit u povah a jednání lidí všeobecně. Na jedné straně jsou ti, co bojují a nebojí se říci svůj názor dosti hlasitě. Na druhé straně ti, kteří reagují a vystupují z pozice funkce (chcete-li moci) a pak jsou ti uprostřed, kterých je většina! Ti, co souhlasí i nesouhlasí, co vyčkávají, bojí se ozvat, co kdyby se mě to nějakým způsobem dotklo, třeba i poškodilo, budu raději čekat, jak to dopadne. A pak jsou figurky, které se nechají manipulovat, kteří na sebe berou odpovědnost těch druhých. Ale tady, kdo alespoň trochu umí číst mezi řádky, pozná, kde je pravda a jak se věci mají. Většina chce změnu, ale nemá koule na to, se ozvat, ať to za mě udělají jiní. A tady je zakopané jádro pudla! Těch odvážných zůstane menšina, což se samozřejmě potvrzuje. Ostatní, není k tomu co dodat a o čem hovořit. Pravdou ovšem je, že mě to hodně zaskočilo, a uvědomovala jsem si, že lidé, které mám ráda, vstupují úplně do jiného světla, než na jaké jsem byla zvyklá. Nemohu a nechci říci, že by mi někdo ublížil, či se mě nějak nevhodně dotkl. Drobné detaily svých postřehů si nechám pro sebe, nic není spravedlivé a nikdy nebude. Zprofanovanost výstav, chovu a všeho okolo bylo, je a vždy bude a ruka ruku vždy myje. A pak lidé, kteří pracují v klubu, zastávají funkci, praktikující rozhodčí (lidé, kterých si vážíte) mají najednou jinou tvář. Zjistíte, co vše na ně praskne, kdo vše jejich pochybení kryje, co vše je možné odhlasovat! Bohužel, ale jen pro někoho! A zjistíte, že není novinka, kdy platí dvojí metr. Řadoví členové musí vyšlapovat a je nepřípustné jakékoli pochybení, a pak jsou ti, kteří mají nárok na toleranci…. Více se zmiňovat nebudu, každý asi ví, kam tím mířím! Toto je život a umím s tím vším úplně v pohodě žít. Ten problém je v tom, jak se lidé začnou chovat, když zrovna nejedete na jejich vlně a názory se začnou tříštit. Překvapilo mě, co vše vyplyne na povrch k chování různých lidí, a vy si říkáte: „je řeč opravdu o tom člověku, kterého znám?“ a pak se přidá další člověk, a další a vy stojíte uprostřed toho všeho dění, a v tu chvíli nevíte čí jste. Pak se oklepete, poskládáte střípky do kupy a vypadne z toho váš názor na věc a zvolíte stranu, ke které se přikloníte. Nikoho nesoudím, je to věc každého a jeho svědomí, jen tak trochu polemizuji sama se sebou. Jo a podobnost: „je čistě náhodná a nepředstavuje žádné konkrétní osoby a jejich osudy“!

Ale dost bylo řečí, život jde dál, prázdniny jsou teprve na začátku, zrovna tak jako naše dovolená.

Proto se těším na další výlet, který si plánujeme a snad nám ten pán shůry dá, a zase brzy něco příjemného napíšeme. Věřím, že zážitků bude mnoho, o to se naši kluci zodpovědně snaží. Jsou to chalupáři celým coulem a jsou tu neskutečně spokojeni, tak jako my dospělí.

Iva