Jak dál?
Po velmi dlouhé době nakouknu do našich stránek. Proč? S každoroční povinností zaplatit složenku za příslušnou doménu opět řeším dilema – nechat je, či nenechat „umřít“. Ve svém období již splnily svůj účel. Ale co dnes? Stále máme své pejsky a jsme v pohodě, jenom – se zrychlující se dobou jsem získal určitou averzi ke společnosti přesycené médii a k tomu, že lidé o sobě zveřejňují se zalíbením „každý prd“ v honbě za lajky a za tím, aby byli v očích jiných „in“. Jsou sdílením svého soukromí přímo posedlí. Někteří tuto činnost povýšili dokonce na post nejvyšší, živí je to. Co ale ve skutečnosti doopravdy umí? (Promiňte, argument „vydělají si tím hodně peněz - jsou tedy schopní“, ten u mě z mnoha důvodů neobstojí). Nejhorší ovšem je, že do podobného stavu se odebrala i značná část našeho zpravodajství. Mizí objektivita, rojí se právě „prdy“ o ničem, a do toho skutečně důležitého jsou více, či méně šikovně vkládány dezinformace, nebo naopak „výběrové“ informace v seřazeném sledu silně zavánějící propagandou, anebo dokonce závěry postavenými na vodě. Vyrojila se spousta expertů snad úplně na všechno a spojení „vyjádření experta“ se stalo skoro zaklínadlem. Pokud se chce člověk přiblížit pravdě, musí nyní pročíst spoustu zdrojů. A nejen domácích. To stojí čas, důležité jsou samozřejmě vlastní vědomosti a hlavně přemýšlení – a to přece „bolí“. Myslím, že málokdo rád absolvuje tuto cestu. Navíc mám stále větší pocit, že redaktora dnes dělá už kdekdo, bez ohledu na to, jestli má k tomu příslušné vědomosti, předpoklady a v neposlední řadě i životní zkušenost. Hlavním kritériem se stalo především to, zda své médium prošpikované reklamou dokáže prodat co nejvíce „zájemcům“.
„Kdo není na síti, jako kdyby nebyl“. Je to pravda? Nemám pocit, že by mně vadilo žít si po svém, bez vědomí širší veřejnosti. Můj život se mi zamlouvá i bez sociálních sítí. Navíc v posledních několika letech jsem byl opakovaně svědkem toho, jak snadno a rychle lze rozbít dlouholeté vztahy mezi blízkými osobami díky vlivu „virtuálního“ sociálního prostředí. Nebo, jaké totální ptákoviny dokážou lidé, do kterých bych to neřekl, přijmout za své. No jo, stává se ze mě podivín. Nenosím mobil za pasem, abych jej tasil s každým pípnutím, s určitostí se na něj podívám spíš navečer, abych zjistil, kdo mě hledal a proč. Možná namítnete „ten člověk je mimo a vůbec neví, o čem mluví“. Omyl. Jsem svým způsobem samozřejmě také závislý na netu, jeho absence mě však nepoloží. A první sociální sítě jsem navštěvoval již v devadesátkách, kdy většina dnešních falouvrů, bloggerů a influencerů ještě byla na houbách, českých webovek bylo jako šafránu a značně omezené spojení stálo skutečně balík. Ale věřte, že principy komunikace a chování účastníků „na síti“ byly už tehdy téměř stejné, jako dnes. Jen technicky vše poskočilo za těch skoro 30 let nesmírně vpřed. Výrazně přibyla i nižší věková hranice zúčastněných (děti a mladí dospělí, kteří „se teprve hledají“) i jiných skupin, které v počátcích vůbec netušily, která tluče. Možnosti se rozšířily daleko nad rámec psaného slova a je pohodlné nechat se tím pohltit. Dokonce s takovými „vylepšeními“ (apka to přece zmákne za mě), že lze dnes již těžko rozlišit skutečné schopnosti autora, hranici mezi skutečností, fikcí, nebo dezinformací. I psané slovo už začíná být dílem AI – tedy ne reálného autora (proč bych se trápil – AI to vymyslí a napíše skoro bez chyb za mě!). Shrnuto a sečteno – kdysi bylo skutečně jednodušší odhadnout, jaký je ten, kdo je na „druhé straně“.
Ale zpět ke Golden Hill. Stránky jsem založil v roce 2015 zčásti proto, abychom s Ivou uchovali širší vzpomínku na naše minulé i současné pejsky a ukázali jiným, jaké to je žít ve smečce. A zčásti i proto, že jsem si chtěl jako běžný uživatel vyzkoušet jednoduchou tvorbu a správu webových stránek s obsahem „zamčeným jen pro naše nejbližší“ a hlavně - podle mých vlastních pravidel (rubrika Přátelé). Nepatřím mezi příznivce sdílení vlastního života. Samozřejmě, na druhou stranu vidím jako správce vysokou návštěvnost našich webovek (a nejen z ČR).
„Proč už na tom dávno nevyděláváš?“ ptají se mě někteří z těch, co se denně na youtubku nebo instáči pachtí za lajky a snaží se stát mediální hvězdou. Komerční cíl však nikdy nebyl v úmyslu. Rozhodovat se, co dál, je v tomto případě skutečně těžké. Co tedy s tím?
Otevírám znovu Golden Hill s rozhodnutím potvrdit smazání jeho obsahu. Už přes rok jsme tam nic nového nedali. Sakra! Zrovna teď se pohybuje na stránkách 14 návštěvníků... Snažím se pochopit proč – žádná ukřičená grafika, nic, co by zavánělo senzací. Téměř jisté rozhodnutí „nechám to umřít“ je najednou pryč. Dobrá, nechám stránky nejen pro „Přátele“, ale něco málo dál i pro náhodné návštěvníky. Je to svým způsobem závazek (sakra, tohle slovo vůbec nemám rád…). Zapadá snad do toho i skutečnost, že jsem se dostal do fáze, kdy mám přece už jen více času. Třeba to k něčemu bude a alespoň část lidí bude mít na chvíli pocit, že svět může být ještě normální a hezký – i ve své obyčejnosti. Jasně, to je můj nový primární cíl. A proto, založím novou rubriku „Dědkoviny“ 
Uvidím, jaká bude odezva a zda mně to vydrží. Mějte se...
Petr
