Golden Hill

       V tomto vyprávění se vrátím trochu zpět, aby to mělo hlavu a patu. Když jsme si pořídili Čakouška, jediným důvodem bylo, že nám bylo smutno po Betynce. Potřebovali jsme psího kamaráda a tím jsme tak vyplnili obrovskou díru, kterou nám způsobil její odchod. Ale vraťme se zpět k tématu.  Čakoušek byl předurčen jako mazel a společník mého muže v okamžicích, kdy se vrací zpět z práce a já ještě nejsem doma.  Je s kým si povídat a o koho pečovat a hlavně, byt není tak tichý a prázdný.  Rostl jako z vody a formoval se do krásy. Postupně jsme se přihlásili do klubu špiců a začali vystavovat toho našeho drobka. Měl celkem úspěch a tak jsme se jali pokračovat s výhledem uchovnění a pak se uvidí, kterým směrem nás to vše dovede. Dnes máme pěkného chovného jedince, s celkem již bohatými výstavními zkušenostmi, ale i úspěchy! Sami se v těchto věcech stále ztrácíme, manžel se pasoval do role doprovodu a fotografa, a vše ostatní nechává na mě. Takže všechna ta výstavní hatmatilka a zejména soutěže a tituly jsou pro mě stále tajemnou vesnicí  Musím ale na svoji obranu říci, že už nejsem nepolíbená, ale ještě mám co dohánět. Časem přibyl další pomík Cody, to zas aby nebylo smutno Čakoušovi, když jsme oba v práci. I jeho jsme nešetřili a také vystavujeme a je to už taky chlap, chovný a krásný mazel, naprosto odlišný od Čaka. Je mu líto, když ho v něčem vynecháme a tak se nám ty výstavy trochu prodražili, protože jezdíme všici! No uznejte sami, že je přeci nemohu ošidit.

       Je strašně legrační, když se doma pohne naším výstavním vozíkem, už jsou na startu a v domnění, že se zase jede a bude šou, budou tam holky, kluci, uvolněná morálka, naskáčou do vozíku a odmítají ho opustit. Je to legrační a moc dojemné, když je tam tak vidíte hopsat nadšené. Proto nám dělají radost. Letos honím pro Čaka posledního CACe, abychom dokončili Českého šampiona a tak nás  čeká Praha. No uvidíme, jestli se zadaří, pak to budeme muset dohnat na klubovce ve Zbraslavi, kam už se všichni moc těšíme. A zde přátelé  nastává veliký obrat k lepšímu. Petr se rozhodl, že bude vystavovat Codíka, jsou to taková na sobě závislá dvojka. Když Petr ráno odchází, Cody je strašně rozčílený, tahá ho za nohavici a ječí jako hysterka, že ho tam nechává. Takže na klubovce já půjdu s Čakem a Cody bude mít nového páníčka v kruhu. Moc se na to těším a jsem zároveň moc zvědavá, jak to klukům půjde. Ale věřím, že dobře. Codíka to baví a Petr to již pěkně odkoukal. A protože se nám to tak nějak k naší spokojenosti daří, řekla jsem si, že by nebylo od věci, vyjet také ven, do zahraničí a zkusit štěstí. Pravda, zatím upřednostňuji Čaka, ale Codík není ještě ve výstavní úpravě, ale na klubovce to již bude O.K. Rozhodla jsem se proto, že se s Čakem přihlásíme na mezinárodku do Chemnitzu, protože to není daleko a utržíme tak první zahraniční zkušenost. Musím říci, že mě to lákalo od samého začátku, ale jaksi rozum jasně říkal  „holka neblázni, je to všude tak strašně daleko, a ty toho času moc nemáš!“ Trochu vysvětlím. Žijeme na severu Čech, takže z našeho bodu A na všechna zahraniční výstaviště ( Polsko, Slovensko, Rakousko) máme příliš daleko, jen to Německo naopak je po ruce a nejblíže, proto jsme začali s prvními zahraničními zkušenostmi právě zde. Vyrazila jsem tedy, nic neočekávaje, prostě jen tak. Dohodla jsem se s Helenkou, která je z Chomutova, že se sejdeme na hranicích a pojedeme společně, protože ona to již zná a dovede nás na místo. Ne že bych se bála, ale je to pohodlnější. První prekérka ráno! Sraz na Šebíku (pozn. Hora Svatého Šebestiána – hraniční přechod) v půl osmé. V sedm volá Helča, že už vyrazila a že je nahoře strašná mlha. Mě dělala doprovod kamarádka z Mostu, která dorazila ve tři čtvrti na sedm, takže jsme okamžitě vyrazily, abychom dohnaly čas. Dorazím na Šebíka, tankuji, dáváme kafe a koukám, Helča nikde. Trochu zmateně pobíhám a dávám se do řeči s obsluhou stanice a mezi řečí se dozvídám, že tu před chvílí byla paní, co volala známé, že je mlha a že ji viděla odjet. Koukám jako puk, říkám si, že jsem to nějak zvojtila a Heluš už nám frnkla. Zdůrazňuji, že mlha by se dala krájet a i já, jsem přejela čerpačku, takže jsem tam vlítla na poslední chvíli  jak já říkám „ na prasáka“!! Rychle do auta a jedeme, bude dlouhá cesta. Sotva jsem vyjela, zvoní telefon a Helča kde prý jsme, že na nás čeká. Tak teď už jsem z toho byla fakt blbá a povídám, jsem sto metrů za stanicí, čekám, pojeď. No po vysvětlení mi Helenka řekla, že stála na parkovišti za stanicí a čekala. V té mlze fakt nebyla vidět. Naštěstí to dobře dopadlo, a paradoxně po třech kilometrech  krásně slunečno a cesta na místo úplně super. Dorazily jsme na parkplatz, parkovné pouze 3 éčka, taky luxus, a jde se na to. Helenka se nám u vchodu trochu ztratila a já nevěděla  jaké číslo ringu máme. Jdu se zeptat na info (v domnění že vědí) jaké že to je tedy číslo. Trojka, hurá vyrážím, rozbaluji stan a kuk, něco mi nesedí. Helča nikde, všude samí velcí psi, a ani trochu podobní špicům. Tak tady to holka fakt nebude. Rozhlížím se, koukám, říkám si spolehni se jen na svůj úsudek a ejhle, už vidím špice a taky už jsem zahlédla i Helču. Přemisťujeme se naproti, kruh č. 9 je naše parketa. Už tady vidím, že nám jaksi „deutscheorganization“ lehce selhává, ale nějak jsem to zatím nevnímala.

       Zdálo se mi, že těch psů tady zase tolik není. Jo to Praha nebo Brno, to je jiné kafe. Tak si tak trochu okukuji konkurenci, co tam vlastně je. No musím říci, že žádná hitparáda to nebyla. Teď to prosím berte všichni jako můj vlastní subjektivní dojem a názor, nechci se nikoho dotknout, ani pasovat za všeználka, ale to co naši sousedi považují za pomíky, se nadá srovnat s našimi chovnými jedinci. Prostě naši psi jsou mnohem pěknější. Já laik, koukám tam na tři štěnda, to jedno se do mě asi zamilovalo, protože neustále se dívalo na mě, a říkám si pro sebe, že vypadají jako trpaslíci. No po chvíli, když jsem se šla podívat na tabuli, jdu kolem nich, pohladím a dáváme  se do řeči. Od  paní se dozvídám, že jsou to pomíci. Spadla mi brada, no nic holka, asi máš oči z Kašparovy krávy. Bylo to vidět i v malých špicech, kdy to tam vše krásně rozsekala naše paní MVDr. Radka Kotvaltová, která sklidila obrovský úspěch, čímž jí ještě jednou moc gratuluji. Ale ani já a Helenka jsme zase o tolik pozadu nebyly, a naše ratolesti nám také udělali velikánskou radost svým umístěním. Oba dva získali tituly V1, CAC, res. CAC VDH a res. CACIB VDH. Prostě paráda a obrovský úspěch.  Vrátím se trochu k té organizaci. Zápisy do PP a předání posudku vydávali až po jejich bonitacích, což tedy už tak byl docela opruz!! Byla jsem dotěrná spolu s jedním kolegou, Němka se rozčilovala, že už je pozdě, ale tvrdě jsem trvala na svém, aby ten zápis ještě provedla. Divila jsem se, že mi nedala posudek, ale už jsem moc neprudila, protože jsem na ní viděla, že ještě jeden dotaz a bába se mi tam zhroutí. No posudky jsme dostali, já se zmínila, že mám i zapsáno a lidičky, včetně Němců se divili, jak se mi to povedlo. A začali tam účtočit na onu dámu, že chtějí také zápisy, ale bylo jim řečeno,  že už je pozdě a zápisy nebudou!!! Prostě nechápu. Nikdo nikomu nic nesdělil, rozhodčí se odebral domů ke své ženě a jestli máš zapsáno, nikoho netrápilo! Že by někdo předal informaci bylo asi zbytečné, zřejmě se řídí heslem „voják se stará, voják má“. No takže jsme ten náš stan zase sbalily a po malém občerstvení na cestu jsme vyrazily k domovu. Den byl krásný, slunečný, takže jsem si to ještě chvíli vychutnala na zahradě a hajdy dom, protože je před námi pondělí, a to znamená co??? No zase do worku s plným nasazením. Ale těším se, protože budou svátky, bereme si dovolenou a utíkáme na chalupu. Sice bude hodně práce, ale je tam úžasný relax a naši kluci to milují.

       Krásné velikonoční svátky všem a zase někdy příště...                Iva