Golden Hill

     Na národní výstavu psů do Klatov jsme jeli letos poprvé. Taky jak jinak, vždyť jsou to teprve necelé dva roky, co máme pomíka a jezdíme vystavovat. A bylo by zlé se nezúčastnit, tím spíše, že cca 18 km od Klatov máme chalupu, což je pro nás velice komfortní. Oproti jiným výstavám, kam máme příliš daleko, jsou Klatovy luxus!

A jak se lidově říká,  když má člověk chalupu - má zadek v kalupu. Také u nás to není jinak, protože my to máme "doppelt so viel"!!!. Využili jsme příležitost a vyrazili na chalupu už v pátek s tím, že si prodloužíme víkend o pondělí. Práce je dost - dříve byl prý nepřítelem lidu komunismus, dnes jak já říkám s oblibou, je to neustále rostoucí tráva! Takže bylo třeba posekat. A mohu vás ubezpečit, že ač se Petr po celý víkend nezastavil, vyjma neděle, kdy dělal fotografa, se sekalo a sekalo, a stejně se neposekalo  No, musíme to zvládnout příště. Petr říká, že když já dostanu nápad, tak to vždy stojí za to! Nevím, jestli to mám brát jako lichotku, nebo jako negaci, ono záleží na okolnostech. Pravda je tak i tak. Ve středu před odjezdem mě však osvítil duch svatý a já povídám „hele táto, co když pozveme na sobotu Renatu s Honzou? Psiska budou mít rozběh, oni nemusí ráno vstávat brzy a bude to se vším komfortem?“ „No to je fakt, uděláme si dýchánek, pokecáme a v neděli ráno společně vyrazíme do světa velkých soutěží" souhlasil můj choť. A tak jsem se chopila mobilu a tu radostnou zprávu ihned svěřila Renatě, přičemž jsem vůbec nepochybovala, že by nepřijeli. A musím přiznat, že jsem měla Honzu málem na svědomí. Proč?? No protože jsem volala zrovna když večeřel, a to by nebyla Renata, aby od mobilu nezařvala „hele Honzo, Iva nás zve na chalupu, pojedem, nemusíme ráno vstávat tak brzy?“ No a náš milý  Jeníček tak aktivně zařval že jede, až mu z toho zaskočilo  Takže dohoda byla jistá, teď už jen vyrazit. Ve čtvrtek volá Bóďa z Havlbrodu, jak prej do těch Klatov jedem? No tak povídám, že my jsme na chalupě již od pátku, pro nás žádný problém a ona že se musí domluvit s Renatou. No já zas na to ať se s nikým nedomlouvá, že Renata bude u nás na chalupě a říkám si, že když už tam bude šest psů, tak se tam další dva ztratí. Takže jsem je s Robertem pozvala taky! Pane to bylo pozdvižení, ale jen v tom pozitivním. Chalupa plná lidí, o psech ani nemluvě, těch bylo celkem osm, včetně našeho zlatíčka leonbergera Ciji. Všichni jsme si krásně poklábosili, hlavně nikdo nebyl ve stresu, že musí vstávat ve čtyři ráno a ještě mít obavy, aby se po cestě nic nepřihodilo a dojeli včas. Renča (vynikající kuchařka i cukrářka pozn. autora) přivezla selečí kýtu pečenou na medu, no to byla bašta…. Zahučely tři láhve Bohemky a jeden Veltlín a šlo se do hajan.

Naše chalupa o rozměrech 9 x 9 m má dole kuchyň a dvě propojené místnosti, nahoře jsou dva pokoje (ložnice). Jako správní hostitelé jsme ložnice přenechali návštěvám a sami byvakovali dole. Povídám: „Renčo, kde bude spát Cija? Bude na chodbě, je zvyklá!“ No tak jo. Bóďa, Robert, malej Robík s Falkem a Bertíkem do jedné ložnice, Renata s Honzou a Kuki, Nany a Omi do druhé. Moje maličkost, vnouček Míša a Petr s Chuckem a Codym jsme se uhnízdili dole. Co čert nechtěl, naši kluci zrovna tuhle noc museli čůrat, potom měli bobíka v zatáčce, takže jsem vstávala asi třikrát za noc. No na tom by nebylo nic divného, kdyby na té chodbě ležela Cija, ale Cija fuč! Nějak jsem to neřešila, říkám si asi ji dali do auta. No nedali přátelé? Ráno vstávačka a moje první bylo "kde je Cija?" Hozna se tak potutelně usmál, Renata už řvala smíchy a povídá "no u nás nahoře?!"  Vytřeštila jsem oči, podívala se na to malé, uzoučké a strmé schodiště, konfrontovala je s Honzou a asi 50 kg psem a to co jsem řekla, nemohu v tomto okamžiku dát na papír, neboť by to mohlo někoho pohoršit. Honza je takovej mazák, že toho psa vynesl nahoru a ráno zase snesl dolů, což můj mozek nepobral ještě ani teď, kdy píši tyto řádky. No jo no, rozmazlenec dole pokňourával a nechtěl spát ani s Petrem, tak musel jít k mamince a k tatínkovi, aby byl klid. Druhé překvapení bylo, že pro změnu zase malej Bertík nespal nahoře, tomu se tam prostě nelíbilo, takže mrňous spal v autě v kennelce a byl spokojený.

     Tímto způsobem tedy u nás probíhala příprava na Národní výstavu psů v Klatovech. Všichni vstali v pohodě, stihli jsme i snídani a kafíčko a hurá na plac. Dorazili jsme celkem včas, rozložili kemp a jali se očekávat, kdy na nás přijde řada. Rozhodčí pro trpoše byla naše známá paní Ludmila Pavlíková, která se s tím nemazala a začala dříve, což krásně odsýpalo. Když  přišla řada právě na nás a my tam stáli jak trubky v kruhu, tak nám sdělili, že máme 10 minut počkat, že se tam dělají zkoušky a čeká se na rozhodčího.

Nebylo to deset minut, ale padesát, sluníčko pražilo, psi nervózní, ale nedalo se s tím nic dělat. Prostě zkoušky jsou zkoušky, a udělat se holt musí. Musím říci, že dotyčná osoba je zdárně absolvovala, takže gratuluji ještě jednou! J A tak jsme se vrhli do soutěže, jako první šli mladí, byli v kruhu tři soupeři, z toho dva naši Bertík a Cody. Bertík získal Výborná 2 a Cody Výborná 3, první místo získal strakoš Kristýnky, kterého předváděla její maminka. Byla to docela prča, protože maminka v té euforii vítězství neustále paní Pavlíkové utíkala, tak ji musela volat zpět no a to bych nebyla celá já, abych to dění kolem sebe nekomentovala. Pak přišla řada na Čakouše, soutěžil v mezitřídě a byl sám, takže naše výhra byla Výborná 1, CAC a Národní vítěz. Šli jsme do rozstřelu o BOBA s Renatinou Nany a Kristýniným strakošem. Výsledek byl BOB pro Nanynku, což jí samozřejmě velmi přeji a BOSE dostal strakoušek. Takže ještě jednou všem vítězům gratuluji. Přinutila jsem paní Pavlíkovou udělat foto s mojí maličkostí, i když to komentovala slovy, že to není třeba, tak jsem jí vysvětlila, že je! No neukecala mě a fotka je doma. Taky jsme si spolu obě opět zašpičkovaly, protože já jsem tzv. huba nevymáchaná, co na srdci, to na jazyku, a proto když mám pocit, že nejsou věci jak by měli být, hned to hlásím  I přesto, že si paní rozhodčí velice vážím (mnoho ví a zná, věnuje se tomu celý život) nemám problém prezentovat svůj, zcela odlišný názor. Spolu jsme se tomu zasmály, protože rozumný člověk musí respektovat názor toho jiného i přesto, že s ním nemusí souhlasit. A tak to má být, to je prostě život! Neděle i výstava byla moc pěkná, den se vydařil i přesto, že se přehnala pěkná bouřka a muselo se přerušit vystavování.

      Děkuji paní rozhodčí za pěkný přístup a posudky, děkuji přátelům za jejich společnost a příjemně strávený sobotní večer a budu se těšit na další výstavě, tentokrát v Mladé Boleslavi, kde se zúčastníme mezinárodní soutěže.

Iva