S pejsky na vodě III.
Konečně dovolená a den D! Na poslední chvíli přišla zpráva z maríny v Koudumu, že loď bude připravena k převzetí dokonce dříve. Zabaleno, 4dospělí + 2psi v jednom autě, vyjíždíme navečer, podle google plánovače za cca 8 hodin přes Německo na místo. Těším se na neomezenou rychlost na dálnici v Německu, bude to hezky "odsejpat". Když jsme opustili Krušnohoří na německé straně, projeli Chemnitz a jeli po dálnici už hodinu směr Lipsko, došlo mi, že něco nehraje. Omezení na dálnici byla početnější než na naši slavné D1. Nezlepšilo se to ani v dalších hodinách. Fůra oprav a uzavírek, navigace nás posílala od čerta k ďáblu a kličkovali jsme po Německu jako zajíci (ráno na konci cesty jsem naši celkovou rychlost zprůměroval na ubohých 80km/hod !!!). Vyhlášená německá preciznost a pořádek mě těžce zklamaly, navíc jsme neměli štěstí na odpočívadla, byla velmi daleko od sebe, a pokud jsme už na nějakém zastavili, byl na nich většinou ve všech směrech bordel jako v tanku včetně neposekané trávy! Žádná velká hitparáda. Po půlnoci jsme toho měli akorát tak dost a raději jsme si všichni na hoďku dali šlofíka. Před svítáním nás za Hannoverem dostihl přívalový déšť. Prostě pech! Až po průjezdu hranic do Nizozemska se situace zlepšila - svižný provoz, čisté pumpy včetně okolí, usměvavá a ochotná obsluha, i cizí lidé nás automaticky zdravili, dokonce vyšlo slunce a bylo hezky. Jako bychom se dostali do úplně jiného světa. V 7 ráno jsme dorazili na základnu v Koudumu. Unavení, ale v pohodě. Byl jsem rád, že Chuck a Cody cestu strávili bez větších problémů. Nikdy jsme s nimi 12 hodin na jeden zátah nejeli. Samozřejmě, že na nich byla znát únava. Ale ranní procházka po tichém Koudumu je bezpečně vrátila do formy. V 8,00 dorazil maník do recepce v maríně a začalo předání lodi. Vyplnit smlouvu, projít loď, nezbytné poučení o přístrojích a optimálním zacházení (naštěstí v němčině). Mimochodem, v naších očích vypadala impozantně. Vypulírovaná a naklizená, spokojenost na jedničku!
Před vyplutím mě ještě napadlo zeptat se maníka, jestli s naší lodí proplujeme po trase, kterou jsem tak pracně dával dohromady. Mrknul do mého itineráře a potěšil slovy "no problem". Ovšem vzápětí mě hezky srazil do kolen. Vytáhl svou plavební mapu s námořním almanachem (nezbytné vybavení lodi), otevřel ji a důrazně upozornil na kanál Prinses Margiet, který byl po celé délce obtažený červenou fixou "sure not here!". Zírám na něj - proč na ten kanál nesmíme? Většina plánu na něm závisí. Chlápek tvrdí, že je na něm příliš velký provoz velkých lodí a maximálně jej můžeme zkřížit. "Dokážeš to vymyslet jinak?" ptá se Iva. "Samozřejmě, jenže tímto nás (vyjma jezer) zahnal pouze do užších kanálů okolo pobřeží. Večer to projdu znova..." Fakt mě rozhodil. O.K. potvrdím, ale myslím si o tom své.
Nalodění u konce, hrdě vyvěšujeme českou vlajku. Dělba práce je jasná - Honza na přídi, já na zádi, Iva u kormidla a Jana bude vařit kafe. Vyplouváme, je polojasno, 20stupňů, jen mírný větřík. Hned u první otočky se Iva zapotila. Zjistila, že s dlouhou lodí v úzkém kanále nelze tančit valčík naplno tak, jak tomu bylo na Vltavě. Ale povedlo se a míříme zatím podle původního plánu na severozápad do Hindeloopenu. Iva je s každým kilometrem u kormidla jistější, já naopak hned u prvního pevného mostu překvapený. Podjeli jsme jej jen tak tak! 
Podle mých výpočtů měla být však rezerva nejméně 1/2metru? Došlo mi, že rozměry lodi, které jsem obdržel, nezahrnovaly ochranná skla proti větru na horní palubě. No nazdar! Zjišťuji však, že v případě nouze se dají všechna na pantech sklopit. Nezbude tedy, než s tím včas počítat a občas zahrát divadlo, v kritických místech je rozebrat a potupně zalehnout na palubu (a také se tak několikrát v dalších dnech stalo). Jinak bychom se nikam nedostali.
Nálada se však postupně zlepšuje. Pejsky jsme nechali dole v jídelně, monotónní zvuk motoru je nadobro uspal. Usazeni na palubě v křesílkách u kávičky čučíme do neuvěřitelně placaté krajiny, v níž by český cyklista plakal štěstím. Samé louky kam až dohlédneš, neuvěřitelně zelené, občas krávy, nebo koně, samota, ticho narušují jen kachny v rákosí u břehu.
Někdy se objeví u břehu domeček, většinou upravený, jako z pohádky. V poledne před Hindeloopenem podjíždíme "o fous" další mosty a přirážíme k zatravněnému molu, Iva vzorově najíždí, Honza háže lana, vyvazuji loď. Kolem čistě posekaná tráva, lavičky, do centra městečka 5minut chůze, nemá to chybu.
Kodík s Čakoušem poctivě označí řadu kůlů na mole a nedočkavě nás táhnou do úzkých uliček. Konečně se to s nimi nehoupe a nic do toho nevrčí. Nadšeně očůrávají všechny rohy a zachycují nové neznámé pachy.
Nevím, jak definovat Hindeloopen. Velmi malé městečko na břehu Severního moře. Několik romantických starobylých uliček s malými cihlovými domky. Uličky čisté, vyzdobené spoustou květin, několik maličkých krámků a blíž k přístavu na moři pár hospůdek. Stále se mně zdá, že zde má kostel věž na šikmo.
Velmi se nám tady líbilo, možná i proto, že tu bylo lidí poskrovnu. Aby člověk moře uviděl, musí vystoupit na široký travnatý val (hráz) vysoký dobře 10metrů a zřejmě obepínající od severu celé Nizozemsko. Do moře zpravidla ústí z kanálů zdymadlo s mohutnými vraty. O pravidelnou údržbu hráze se všude starají sekačky - ovce. Krásná podívaná. Kluci se na hrázi náležitě proběhli a bázlivě koukali na tu spoustu vody. Chuck měl nejdříve tendenci do vln vlítnout naplno, ale nakonec zjistil (ochutnal), že je ta voda nějaká divná a zvítězily ovce na hrázi.
Příjemná procházka, zastávka v cukrárně s usměvavým prodavačem, kde se vše včetně bonbónů dodnes vyrábí jen tady a ručně, a hurá dál. Harmonogram se musí dodržet, na to jsem teda pes! Pár kilometrů zpět, pak na jih přes malé jezero De Morra a otočka na západní pobřeží směr Stavoren. Od moře přišla oblačnost i vítr, ale stále pohoda, Honza i já jsme si vyzkoušeli kormidlo, spolupráce u prvního velkého zvedacího mostu před Stavorenem byla skvělá, od jezera do města byl i kanál mnohem širší a pro plavbu bezpečnější.
Kolem páté zjistíme, že veřejné přístaviště je docela přeplněné a pro nás těsné, Iva vystřihne elegantní otočku před zdymadlem a vážeme se opět u travnatého břehu těsně před městem. Mylně se stále domníváme, že nemůže vzniknout žádný problém. Opět procházka již větším městečkem, zasvěcenému rybářům a loďařům, kteří zde hlavně doplňují palivo a zásoby. Uličky stejně hezké, ale chybí v nich komorní atmosféra, jaká panovala v Hindeloopenu.
Zdymadlo na moře je zde už mnohem větší, chvíli sledujeme velké plachetnice, které jím projíždějí. Pak výborná ryba k večeři (říkali to i pejsci) a jde se spát. Za soumraku dorazí olověné mraky od moře, zvedá se prudký vítr, raději kontroluji vyvázání, déšť bubnuje do lodi, všichni jsme unaveni po předchozí cestě Německem, rádi se necháme rozhoupanou lodí ukolébat.
Petr
