Golden Hill

Doprovázím Ivu s Chuckem na výstavy psů. Dělám jim zázemí, nosím věci, ohlídám a uklidňuji pejska, když je třeba, něco nafotím, aby se daly vylepšit webovky, ale hlavně – mám na výstavách spoustu času. Nejprve jsem si říkal „co vlastně budu na takové výstavě dělat?“ Nejsme žádní chovatelé. Můj vztah ke psům je postaven na vzájemném respektu k potřebám toho druhého. V prostředí, na které jsme oba zvyklí, které je nám přirozené. Pes mně přináší radost, když vidím, že se cítí šťastně. Také to dokáže dát patřičně najevo svými projevy lásky. Ať už nečekaným olizováním tváře, nebo jen spokojeným podřimováním na zádech s packama nahoře vedle svého páníčka. To jsou okamžiky, které člověka dokážou pozitivně nabít. Nikdy jsme pejsky nic mimořádného neučili (nechť profesionálové prominou), až na pár základních povelů, které spíš sami ochotně přijali. Troufnu si říct, že komunikace se psem je víc, než jen o povelech. Možná je to o umění dokázat vnímat svého psa. Pes pozoruje každý váš pohyb, z intonace hlasu pozná vaši náladu, z chování vycítí váš strach i stres. Od mnohých zvířat se liší i tím, že dokáže s vámi dlouho udržet oční kontakt. A na všechno reaguje, i když po svém, je přece pes. Nelze se pro to na něj zlobit. Možná právě z toho důvodu se dnes dívám s úsměvem na pejskaře, kteří vyžadují absolutní poslušnost svého psa a zapomínají, že i on má svou osobnost. Pes má k člověku velice blízko, ale pohled na svět kolem má prostě svůj. Ale zpět k tématu – jak to souvisí s výstavou?

Koncem května 2015 proběhla na výstavišti v Litoměřicích mezinárodní výstava Nord Bohemia Canis – CACIB FCI. Bylo zde určitě co vidět. Vždyť jen katalog vystavovaných psů všech plemen dosáhl úctyhodných 250 stran! Sám jsem byl na tak veliké akci poprvé. Možná právě to mělo nemalý vliv na mé pocity z výstavy. Pro páníčky je to velmi významná a nejen společenská událost. A to hned z několika důvodů. Setkají se zde s podobně zaměřenými lidmi – je si o čem povídat. Navíc se mohou pochlubit svými miláčky pečlivě připravenými právě pro takový den a ve skvělé kondici. Je to úžasné, dívat se na tolik nádherných psů. Pak je tady několik soutěžních kruhů, venku i uvnitř v halách. Předvádí se pejsci podle předem stanovených pravidel.

Chůze, pózy, postoje a prohlídky všeho možného. Cílem nervózního očekávání páníčků je co nejlepší posudek a vysoké výstavní ocenění vlastního psa. Nervozita je patrná skoro u všech. Málokdo je klidný a v pohodě. U větších (ostřejších) plemen podléhajících výcviku jsem byl překvapen, co dokážou parťáci majitelů psů chodících v kruhu vyvádět ve stejnou chvíli mimo kruh (za zády rozhodčího) tak, aby psy „nabudili“ do co nejlepšího postoje pro závěrečné hodnocení. Asi to k tomu patří. Hned mě však napadá – kdo si zde vlastně plní své sny? Jak je to se sbíráním ocenění? Opravdu platí více rovnice „sbírám ocenění, protože stoupá má vlastní prestiž a hodnota dalšího chovu“, nebo názor „pes je oceněn, protože je prostě nádherný – po zásluze nejlepší“. A co je to vůbec nejlepší? Těžko říct, jak se na věc dívat.

Viděl jsem radostné páníčky, kteří po obdržení ceny zářili štěstím a dělili se o svou radost s pejskem, stejně jako majitele, kteří hned šoupli svého psa do klece a běželi se chlubit známým v okolí… Podívaná to však v každém případě je. Jak jsem předeslal, nejezdím vystavovat, jsem pouze doprovod. Na výstavě chodím mezi lidmi a pozoruji, občas s někým popovídám. Baví mě hledat vztahové souvislosti mezi psy a jejich pány. Proč si konkrétní člověk vybral zrovna takové plemeno. Jaká je podobnost mezi pánem a jeho psem? Jakou udělal zkušenost? A mezi řádky – jak svůj vztah se psím přítelem nastavil a co z toho má? Pes je asi nejdéle domestikované zvíře, žije s člověkem už několik desítek tisíc let. Často je zrcadlem svého pána. Jeho emoce se příliš neliší od emocí a nálad lidských.

Pro člověka je prostředí velké výstavy možná přirozené (je na chaos zvyklý), pro psa však už mnohem méně. V prostoru výstaviště vládne pěkný mumraj. Lidé i psi jsou zde náležitě „zahuštěni“ ve stejném prostoru. Pejsci se zde nemohou volně proběhnout, v klidu očuchat „psí emaily“ v trávě, odpovědět na ně… A vůbec – jak takovou výstavu vnímá pes? To stojí za zamyšlení… na co asi myslí?

 - ...Panička mě načesala a celý den se děsí, že si sednu do vlhké trávy, nebo se otočím na záda... V lepším případě se projdu někde bokem na vodítku, v horším případě trpělivě čekám přivázaný „nakrátko“, nebo jsem dokonce potupně zavřen do klece... Všude kolem je spousta lákadel a vůní (u stánků se pečou a udí buřty, mají čerstvé preclíky) a já na ně nemohu reagovat po svém… Kolem chodí tolik psích slečen a kluků a já nemohu k nim… Panička je stále nervóznější, pán se na mě usmívá… hmm… to mně ale nepomůže, ještě že dnes není takové horko jako posledně… Pořád na něco čekám, když dlouho štěkám, jsem napomenut... ne, v tomhle se nedá ani usnout... Aha, něco se děje! Jdu s paničkou čekat do smečky před kruhem - konečně vzrůšo! ...všichni tady na sebe štěkají, za chvíli snad ochraptím. Huh! - támhleta psí slečna je ale kousek! jak se nese - všichni kámoši kolem zbystřili!... jen chlápek v kruhu... no to snad! - vyřadil ji hned po prvním kolečku! Copak necítí, jak voní?... A jdeme taky - panička mě pohladí a slibuje - mňam, piškotek! Ta slečna mě úplně rozhodila... co to vlastně ta panička chce? Ano, hezky dokola a... na stůl? Brrr, cizí prsty v hubě - nech ty zuby!!! A je klid. Ještě "postoj, Chucku postoj!" ...no jo, konečně piškotek! Panička se usmívá... nevím proč, ale hřeje mě to a usměju se také - přímo do foťáku   Panička chválí a ukazuje mi něco třpytivého - co s tím? buřty u stánku voní lépe... Páníček mě vysvobozuje a bere na chvilku za slečnou, co se mně tak líbila... pašák! Všechno se zatočí... ale, prý mám na tohle ještě čas   A balíme! Konečně domů! Barča na mě čeká na zahradě - ta se má! Cestou si dám u pána na klíně šlofíka... To byl zase den!... -

Ano, třeba tak nějak by to mohlo být. Faktem je, že výrazy psů na výstavě vyjadřovaly spíše údiv, rozrušení, poslušnost nebo odevzdání. Nadšení jsem pozoroval u málokterého z nich. Veselý zážitek nakonec doladil mou náladu. U jedné haly měla stanoviště profesionální fotografka psů. Lidé čekali postupně na focení na zeleném trávníku - snažili se tam pejsky naaranžovat podle svých lidských představ. Velmi mě zaujalo, jak fotografka při focení pokřikuje na pejsky - "trošku doleva! koukat vpravo! nehýbej se! blíž k sobě!" Myslel jsem si, že je to sranda, ale ona - fakt to myslela vážně!

Závěrečná otázka zní: "Je taková výstava více o lidech, nebo o psech?“

Petr