Golden Hill

         Fotit psy – může se to na první pohled jevit jako fajn zábava, nebo relativně jednoduchá záležitost. Vezmu přece do ruky mobil, nějaký foťák, chvilku počkám, a zmáčknu... Kdo to však jednou zkusil, už sám ví (podle vlastních výsledků), že skutečnost je zásadně odlišná. Proč?

         V následujícím povídání se pokud možno vyhnu specialitám, jako např. - čím fotit, jak nastavit přístroj (clona, čas a ISO), jaká skla použít, jak zmrazit a doostřit pohyb, k čemu slouží RAW formát, nebo jak využít postproces úpravy vybičovaný až k nereálné HDR úpravě.  To by většinu čtenářů nudilo a ani nezajímalo.  Ostatně k těmto informacím směřuje oblíbený odkaz "focení psů" na těchto stránkách. Většinu pejskařů přece zajímá především výsledek. Co nejkrásnější fotografie jeho miláčka a čert vem, co je kolem toho! Ale, bohužel, pes není věc, která se ani nehne a stojí na jednom místě.

         Když se pohybuji na výstavě mezi pejsky, stejně jako ostatní, velmi rád fotím. Často při tom pozoruji ostatní „fotografy“ či „nefotografy“, jak si počínají. Lidé se prostě snaží, protože upravení pejsci, to je velmi vděčné téma k pořízení obrázků. Nejpočetnější je ta druhá skupina. Vytahuje své chytré mobily, tablety, nebo nejběžnější mrňavé digitální kompakty. S úsměvem sleduji, jak si poradí s přítmím výstavní haly a krátkostí okamžiku, který chtějí takovým přístrojem co nejvěrněji zachytit. Ono to totiž s takovým zařízením ve špatném světle ani dost dobře nejde. A dobrý, nebo dokonce bezvadný snímek, je při tomto počínání spíš výsledkem náhodné konstelace (shody) celé řady faktorů. V duchu si vždy představím, jak se při absenci kvalitní optiky mezi sebou hádá snímací čip, procesor a software – co automat zpracuje a z nabídnutého mála vůbec vytáhne…

         Neznamená to ale, že bych tuto skupinu lidí zatracoval. Sám někdy fotím tím, co je zrovna po ruce. Je to trochu sázka do loterie, občas ale i s překvapivým výsledkem   Ovšem při takovém focení je třeba o to více ctít alespoň základní pravidla vzniku optimální fotografie. Rád fotím už od dětských let a přesto se zdaleka nepovažuji za zkušeného. Focení je jedním z mých „doplňkových“ koníčků. Doma již vznikla slušná historická sbírka fotoaparátů i kamer. Pamatuji ještě analog a chemii v zatemněné koupelně. Dnes je vše mnohem jednodušší. U počítače, s šálkem kávy, člověk vybírá z nepřeberného množství nafocených digiobrázků. Ořezává, formátuje a zvažuje, zda nechá obrázek tak, jak je, nebo jej upraví k obrazu svému photoshopem, nebo lightroomem.

         První skupina lidí na výstavě je pro mě mnohem zajímavější. S kvalitními zrcadlovkami, perfektními objektivy s vysokou světelností, pobíhají kolem kruhů a snaží se kouzlit. Je radost pozorovat fotografy, kteří dokážou pohotově „vytěžit“ z dané situace maximum. Vědí, jak pojmout scénu, proč zrovna z tohoto místa, čekají na správný okamžik. Odhaduji, kdy domáčknou spoušť a mrzí mě, že v tu chvíli nevidím do hledáčku jejich přístroje. Naopak, nemám rád „agresivní“ fotografy, kteří dokážou při lovu svého záběru zbytečně rozhodit nejen psa (nečekané záblesky a poutání pozornosti mimo kruh), ale i jeho pána, nebo dokonce rozhodčího. Navíc neomaleně lezou do záběru jiným namířeným objektivům svých kolegů. Ne každému je focení vhod. Obvykle se majitelů psů raději zeptám, zda je mohu fotit. Je to tak lepší. Na poslední výstavě mě někteří dokonce překvapili slovy „vy určitě můžete – vás přece znám“!?? Když jsem se tvářil udiveně, dodali „no jistě, vy jste ten Petr z Golden Hill!“ Svět je asi menší, než si myslím. Ale ano, hezky se to poslouchalo :D

         Ovšem zpět k pejskům. S nedávným pořízením nové zrcadlovky velmi slušných parametrů, ale stále „střední třídy“, jsem si už po pár snímcích připadal jako řidič, který přesedl ze škodovky do ferrari (posledních pár let jsem byl zvyklý "jen" na kompakt, i když s velmi dobrým snímačem a optikou). Hned jsem se hladově vrhl na pročítání webů a blogů fotografů fotících zvířata, zejména pak takových, kteří profesionálně fotí psy. A proč? Důvod je jednoduchý – chci zachytit pohyb a to vůbec není sranda. Pes přece není krajinka a navíc neumí říkat „sýýýr“ 

          Z netu se na mě vysypala neuvěřitelná spousta kvalitních i méně hodnotných informací. Se zrcadlovkou v ruce jsem se zaměřil na vše užitečné. Každý z profíků jde na to trošku jinak, i když se v základech shodují. Ze značného množství možných nastavení vykrystalizovaly postupně praxí ověřené priority a světe div se - na některé situace skutečně existují "finty", které pomohou. Sám bych k nim možná došel až za cenu dlouhodobých pokusů a omylů. Tímto bych chtěl známým i neznámým autorům poděkovat, že své poznatky "nesuší pod dekou" a předají je dál. Umět efektivně využít zrcadlovku v konkrétní situaci bez znalostí, jak se vlastně se svým objektivem chová, to ani nejde (stejně jako řídit ferrari). Nabušený teorií a s papírem poznámek jsem nadšeně vyrazil ven a celý den cvakal a cvakal a cvakal. Po večerech jsem pak na monitoru porovnával jednotlivé snímky s nastavenými parametry, abych nakonec překvapeně zjistil, že vše funguje přece jen jinak, než jsem se domníval. Řada snímků byla fajn, ale... jde právě o ten pohyb.

        Dalo by se to shrnout asi takto:

• nestačí mít jen jasno co chci fotit a jakým způsobem to budu fotit (co nastavit), to by bylo příliš snadné
• je nutná velká praxe i zkušenost, sekvenční focení (více snímků za vteřinu) to samo o sobě nezachrání, výsledky přichází postupně, až když člověk se svou zrcadlovkou "sroste", důkladně ji pozná, při focení rychlého pohybu není čas na dlouhé přemýšlení a přenastavování parametrů
• cvičený pes, který alespoň zčásti dělá to, co potřebuji, se fotí mnohem lépe, než neřízená střela (Chuck a Cody), pokud to jinak nejde, je dobré mít "asistenta", který se neplete zbytečně do záběru a psy usměrní k potřebnému chování, jen pozor! nepoužívejte sparing partnera, který se neustále všemu diví! 
• je dobré znát chování psa a výhodou umět předvídat, co udělá v dalším okamžiku (u neřízené střely to není snadné)
• být trpělivý a umět čekat na správný moment, který se dá z ruky sestřelit (jsem optimista "však se dočkám")
• je potřebné znát dobře funkci zaostřovacích polí (v mém případě je jich 39), může se hodit i funkce nepřetržitého zaostřování, nebo sledování objektu
• konečným úspěchem je získat v potřebné hloubce ostrosti správně doostřeného psa v pohybu (nebo jeho výraz) a k tomu samozřejmě okolí použitelné pro doladění kompozice snímku

Hmmm, teď už jsem chytřejší - tak jdeme na to. Je navečer, ale slunce ještě nad obzorem. Chuck a Cody zavětřili dobrodružství a řítí se ven. Vlčice Barča na zahradě udiveně kouká, co to držím v ruce a proč to mám na oku. Zkusmo nastavuji parametry, sluníčko je nízko, pozor na protisvětlo, pořizuji na zkoušku statické snímky, ještě jednou kontrola světla - zvednu trochu citlivost a ještě více zkrátím čas, znovu kontrolní snímky, doostření - perfektní! Kluci, ke mně! Barča se natáhne na kraj travnatého plácku a pobaveně mě sleduje. Chuck a Cody odhadují, jestli mám v kapse piškotek. Ne, nic takového! S nezájmem mě opouští a začnou se nadšeně prohánět po trávě. Motám se mezi nimi a cvakám. Nevšímají si mě a to je dobře. Jsou jen příliš rychlí. Má to ještě jeden háček. Snažím se o doostření a při domáčknutí mně vždy o zlomek vteřiny uteče to, co chci. Výsledkem jsou většinou dva vystrčené chlupaté zadky! Rada „doostřuj na oko“ je tady zcela zbytečná!

Snažím se upoutat jejich pozornost. Berou to jako výzvu – je tady nová hra! Udělají, co chci, ale než domáčknu – opět chlupatý zadek! Začínám je podezřívat ze zlomyslnosti. Chuck se směje a snaží se napravit dojem - fantasticky zapózuje, bohužel v tom nejhorším protisvětle! Odkládám foťák. Kluci se hned kolem mě promenádují, jako na přehlídkovém molu. Teď! Byl jsem rychlý, ale… zase ty dva zadky! Všechno, co vím, je tady k ničemu. Házím nevšímáka a chodím jen tak kolem nich. Když si začnou spolu hrát, lehnu si do trávy a opět zkouším, hezky zblízka. Hurá! Páníček jde do toho s námi! Cody mně hned skočí za krk a Chuck se snaží jazykem vyčistit objektiv. Mám co dělat, abych ho uchránil! A dost! Bára na vše chápavě kouká a lehne si spokojeně vedle mě do vlhké trávy. Naštvaně vystřelím pár snímků „od pasu“ a vzdávám to.

Doma prohlížím výsledek – no, nic moc. Ale učený z nebe nespadl. Jednou se určitě toho „svého“ dočkám… snad tedy příště 

Stejně mně to vrtá hlavou. Byla to náhoda, nebo ne? Nastartuji foťák a pomalu se otáčím od PC ke klukům. Syčáci! Ihned mizí pod válendou a já koukám opět na dva … vystrčené „ocásky“!

Petr