Zamyšlení
Jsem nepřítelem sociálních sítí, protože si myslím, že kradou lidem soukromí. A to nesmím pominout, že různé diskuse k různým tématům a nevinná sdělení, kterými si lidé snaží ulevit, se často stávají terčem nechutných útoků těch lidí, jejichž inteligence za moc nestojí. I přes tento můj urputný názor, jsem však sama podlehla a nakonec si facebook založila. Ne proto, abych sbírala drby, informace, či "špehovala lidi", ale pochopila jsem, že pokud chci "pejskařit", je to prostředek, bez kterého se dnes neobejdu. Protože to je to místo, kde udržujete kontakt s lidmi, kteří jsou stejného ladění, mají stejné koníčky, nebo zájmy. Tak to je i u pejskařů. Jsme roztroušeni po celé republice a facebook je dobrý komunikační prostředek. Pokud se využívá tak, jak má.
Proč o tom ale píši? Nejen, že se dozvím spoustu užitečných věcí, vyměním názor nebo jen tak "pokecám" s přáteli, ale také jsou tam různé příspěvky, které mě doslova zaráží. Jsou to velmi smutné příběhy týraných a zubožených zvířat. Vždy, když něco podobného zahlédnu, je mi z toho smutno. Nejsem schopná se na takové příspěvky ani podívat. Říkám si, jak je možné, že jsou lidé tak bezcitní? Nejen ke zvířatům, ale také sami k sobě! Copak si nikdo neuvědomuje, že i zvíře má svou duši? Cítí lásku, smutek, zlost i radost? Že se dokáže napojit na svého lidského přítele a vnímá jeho bolest i radost? Že naprosto přesně dokáže odhadnout a vycítit, že se něco děje, že není něco v pořádku, nebo naopak, že je super příjemná atmosféra, kterou si i to zvíře dokáže pěkně užít? Toto jsou skutečnosti, o kterých jsem se mohla i já sama v minulosti velmi pečlivě přesvědčit. V době, když jsme měli ještě pudličku Betynku, je tomu asi deset let nazpátek, se mně stal na prázdninách s dcerou a Petrem velmi vážný úraz na lyžích. Zlomenina krčku a rozštípnutá stehenní kost od kyčle až ke kolenu! Velmi vážné zranění, kdy mě ze sjezdovky odvezli přímo na operační sál. Šrouby, dráty, opakované zákroky a velmi dlouhá doba pro rekonvalescenci. Čtyři měsíce upoutaná na lůžku, s vysokým rizikem toho, že zůstanu na vozíčku a už nikdy nebudu chodit. Další dlouhé měsíce o berlích a francouzských holích, čekání na poslední operaci. No nejsem žádná měkota, ale dalo mi to pěkně zabrat. Když mě Petr přivezl z nemocnice domů, naše Betynka okamžitě rozpoznala vážnost situace a vnímala, že zde není vůbec nic v pořádku. Protože jsem se nemohla hýbat, zůstala jsem na upraveném lůžku v přízemí u mých rodičů. Všichni se o mě obětavě po celou dobu starali a byli mi nápomocni při běžných věcech, které když je člověk zdráv, vůbec nevnímá. Ležela jsem jako lazar. Betynka ležela vedle mě, nepohnula se, pokud jsem se nehnula já, nešla se ani vyvenčit, aby mě tam nenechala byť jen jedinou sekundu bez dozoru. Když už jsme ji konečně přesvědčili, že také musí, že se nedá nic dělat, byla to taková rychlost, že jsem měla pocit, že se nemohla ani vyčůrat. A šup, ihned zpět ke mě, lehnout, kontakt s mým tělem a stále se upřeně na mě dívala. Když jsem vstávala já, doslova mě stopovala krok za krokem, kamkoli jsem se hnula. Bylo na ní vidět, že trpí za mě. A kdyby mohla, všechnu tu tíhu by nesla za mě. Tomu já říkám oddanost a cit. A proto si myslím, že lidé by se naopak měli od zvířat učit! Je taky co! Po všech stránkách!
Proto je velmi smutné, co se v dnešním světě se zvířaty často děje. A lidé prahnou po negativních informacích, zprávy jsou toho plné, nechutné záběry, protože to je to, co dělá sledovanost. Má kamarádka pracovala mnoho let pro TV PRIMA. A když jsem se jí zeptala, jak to mohou dělat, proč to natáčí, řekla mi, že to bohužel lidé chtějí!!! Smutné a pro mě zároveň nechutné. Ale tak to je. Množírny, zvířata uvázaná po lesích, mláďata vhozená do kontejnerů... hrůza, ale jak to potírat a zabránit tomu pokud budou lidé neteční? Často, když se něco takového děje, otočí jen hlavu na druhou stranu... Kde se v lidech bere ta zrůdnost, když dokáží takto ublížit? Vždy se ptám sama sebe, ale bohužel, odpověď nenacházím.
Iva
